Perspektivy 3/2002

Hlas pravoslaví: starost i memento

V moskevském chrámu Krista Spasitele, který nechal Stalin vyhodit do povětří a Jelcin v krátké době nákladně obnovit, se v prosinci 2001 konal všeruský koncil (sobor) pravoslavné církve.
ZÁPAD POD STUDENOU SPRCHOU
Hosty byli představitelé "tradičně uznávaných" náboženských společenství (islámu, judaismu, buddhismu), ale nikdo z katolíků, třebaže v Rusku existují. - Zahajovací řeč pronesl prezident Putin. Zdůraznil potřebu vzájemné tolerance v mezináboženském dialogu, zejména mezi křesťany a muslimy. V hlavních projevech patriarchy Alexije II. a jeho "zahraničního ministra", metropolity Kirilla, se však tato tolerance ubírala směrem spíše východním než západním. Podle Alexije nelze přičítat tragédii z 11. září muslimům, ale "těm, kteří nastolili nespravedlivý světový řád na základě nerovného rozdělení moci a bohatství".
Kirill byl otevřenější. Podle něho vnutil Západ světu svou civilizaci, čímž otevřel cestu terorismu. Ten je prý "odpovídající reakcí na rozpínavost sekulárního liberálního humanismu, založeného na prioritě světských zájmů hříšného člověka". Ruská církev odsuzuje teroristický čin, ale údajně chápe jeho pohnutky. Prý je nutno skoncovat s "diktátem humanistických hodnot".
Kirill nepokládá západní civilizaci za křesťanskou, protože ta se příčí křesťanské tradici, s níž je v obdobném rozporu jako s islámem. Národy mají právo ponechat si své tradiční řády, neboť víra a náboženství jsou odvozeny od národního bytí: "Ruský člověk je od narození pravoslavným, obracet ho na jinou víru je zločin."
Závěrečné slovo koncilu se týká vztahu státu a církve: "Dnešní Rusko stanulo na cestě k oživení historického principu, který byl po tisíc let základem symfonie státu a víry." - Alexij II. pak poskytl interview časopisu Argumenty i fakty. Uvedl, že po tisíc let vede pravoslaví s islámem úspěšný dialog a že společný boj proti sovětskému ateismu je dokonce sblížil.
Nenechme se těmi slovy konsternovat. Některé věty, pokud je vytrhneme z kontextu, jsou hluboce pravdivé. Naší přiměřenější reakcí jsou "smíšené pocity". Ruský pravoslavný sobor totiž mluví řečí, v níž vytvářejí svébytný amalgám ideje, které pociťujeme jako vzájemně neslučitelné.
JE DŮLEŽITÉ, ODKUD SE DÍVÁME
Metropolita Kirill má pravdu, západní civilizace není křesťanská. Je "postkřesťanská": křesťanství ji kdysi vytvořilo, ale dnes je v ní diasporou, jejíž vyhlídky jsou nejisté, a my to cítíme. Co vnímáme jako řeřavé uhlíky, z nichž ještě může vzejít plamen, vypadá odtamtud jen jako vychladlý popel. - Liberalismus (a jeho dvojče sekulární humanismus) je vskutku dvojznačný. Jeho neukotvenost připouští jak konvergenci ke křesťanským základům, tak i jejich rozbití. V praxi převažuje to druhé. Odjinud je to líp vidět. - Co je zač to "odjinud"?
Je to pohled z míst modernitou málo proměněných. Osobní víra tam čelila přímé perzekuci, ale nebyla tolik rozleptávána všudypřítomnými sekularizačními vlivy, proto smí snáze těžit z hlubokosti, ale pozor! V oněch hlubinách tvoří víra fúzi s prastarým kmenově pospolitým "my", vnímaným teritoriálně. Kanonické území, termín pravoslavné teologie, může připomenout západní "cuius regio, eius religio", ale sahá dál, k cézaropapismu, k prolnutí organismu církve a státu, na Západě překonanému v bojích o investituru. Byly zde i kroky zpět v podobě anglikánské, galikánské, austrokatolické (aliance trůnu a oltáře) aj. Jakmile se však jednou podařilo nastolit zralejší poměry - a těmi nezávislost církve na státě určitě je - je každý návrat snáze vnímán jako minus. U nás tomu lépe rozumějí evangelíci. Ve Velké Británii tomu zase dobře rozumějí katolíci.
Podle kmenově teritoriálního cítění nemají být řeckokatolické chrámy vráceny těm, jimž byly násilně uzmuty, neboť ti tam prý neměli co pohledávat. Ruské pravoslaví je proto ochotno vytvořit koalici s ruským státem, nechť si je jakýkoli, jen když je ruský.
RUSKÁ IMPERIÁLNÍ IDEA
V duchu téhož cítění mají pravoslavní blíže k islámu. Mešitu v Římě nebo v Brně lze zřídit snáze než křesťanský chrám v islámské zemi (strpí tam nanejvýš takový, který tam stával v dobách džahilíje, "temnoty" před příchodem islámu). Evangelizaci vedenou katolíky nebo baptisty pokládá pravoslavná církev, a nejen ta ruská, za nepřípustný proselytismus. Kdyby byla se státní mocí více zajedno, asi by ji znemožnila.
Psychologicky lze chápat, že ruská paměť, ta kolektivní (uložená v nevědomí) i ta historická (udržovaná a účelově manipulovaná ústním podáním, literaturou, tiskem), uchovává reálnou zkušenost imperiální expanze Západu: německých rytířů z Pobaltí, Švédů, Poláků, Napoleona, obou světových válek, dnešní převahu USA. Západ tam prostě nemá dobrou pověst. Ten stín padá i na západní křesťanství. Jan Pavel II. navštěvuje nejrůznější končiny země, jeho přijetí tam bývá až dojemné, ale v Řecku byly potíže. Návštěva Mátušky Rusi je pořád jaksi nemožná.
Co postrádáme v "slově soboru", je rozměr křesťanského univerzalismu; neváhám říci katolicity (všeobecnosti). Ruské pravoslaví se ubezpečuje o své spřízněnosti s islámem, ale zapomíná, že ho od něj dělí - Kristus. Partikulární zájem tam převažuje nad zájmem obecným. Jsou tam i jiné snahy, ale velmi menšinové. Příkladem je Alexander Meň, pravoslavný duchovní smýšlení vskutku ekumenického. Býval trnem v oku komunistům, nacionalistům, antisemitům i pravoslavným spolubratřím. 9. září 1990 mu někdo rozbil hlavu sekerou, vražda je dodnes neobjasněna.
I v širším rámci východního křesťanství se ruská církev chová příznačně: nesnáší pravoslavné komunity (ukrajinskou, estonskou), které usilují o samostatnost. Patriarcha moskevský a celé Rusi to vyřešil gordicky: kyjevského metropolitu Filareta exkomunikoval.
Symbióze resp. fúzi ruského pravoslaví a ruské imperiální ideje napomohl komunistický režim: současná církevní struktura i její hierarchie je dílem KGB (viz "Rusko a kříž" Andrzeje Grajewského). Je to jen částečné vysvětlení, kořeny sahají hlouběji.
***
Ruské pravoslaví neprožilo scholastickou renesanci aristotelismu, reformaci, uzavřelo se osvícenství. Prizmatem platónské tradice vnímá tento svět jen jako slzavé údolí, důležitější je mu svět idejí. Nutí-li ho dnes praktické důvody řešit problémy současného života, je nedůsledné.
Před dvěma roky episkopát svatořečil cara Mikuláše II. i jeho družinu a schválil základy bioetické doktríny. Umělý potrat není pokládán za usmrcení, antikoncepce je přípustná, tzv. terapeutické klonování též. Tyto pozoruhodně moderní názory kontrastují s tradicionalismem v jiných ohledech (eutanazie je nadále nepřípustná). Nezbývá než se domnívat, že pravoslaví je na současné problémy nepřipravené.
Jeho diagnóza neduhů západní civilizace je výstižná, ale vnímavost pro její hříšnost není provázena obdobnou reflexí situace vlastní. - Slýcháme, jak jsou si katolictví a pravoslaví věroučně blízké. Ano, ale pouze doktrinálně, v říši idejí. V praktickém životě je tomu jinak. Ruské pravoslaví o reálnou komunikaci příliš nestojí, je víc než nedůvěřivé. To spíše západní křesťanství (zejména katolické) je tím, kdo se snaží. Trochu to připomíná postoj Západu k SSSR a dnešnímu Rusku, který sází - poněkud naivně - na možnost sblížení. Střízlivější Samuel Huntington (v knize Střet civilizací) pokládá Rusko za jinou kulturu.
Máme-li na mysli vyhlídky ekumenismu, je zcela na místě starost. Alespoň prozatím.
Petr Příhoda

Gleb Jakunin o současné náboženské situaci v Rusku

Známý disident z dob sovětské hrůzovlády a pravoslavný kněz Gleb Jakunin varoval před nebezpečím klerikalizace současného Ruska. Oznámil také, že v nejbližší době se na knihkupeckých pultech objeví jeho nová publikace s titulem Historická cesta pravoslavného talibanství. Její zkrácená verze je již dostupná v elektronické podobě.
Jakunin v knize píše, že současná Ruská pravoslavná církev je "filiálkou KGB, která vznikla pošlapáním všech kanonických norem". Dále líčí metody, jejichž pomocí byly duchovní osoby verbovány do řad KGB, popisuje i podíl oficiálního vedení církve na záhadných obchodních transakcích, vytváření krajně nacionalistické a fundamentalistické ideologie, rozpoutávání kampaní proti novým náboženským hnutím a popírání principu pravoslavné sobornosti v samotném lůně církve.
K poslední verzi své knihy připojil ještě kapitolu informující o reakcích Moskevského patriarchátu na nedávné zřízení nové církevní struktury katolické církve na území Ruska. V této souvislosti vysvětlil důvody, proč patriarchát neustále útočí na svou "náboženskou konkurenci", zásadně se staví proti návštěvě papeže Jana Pavla II. v Rusku a proč v médiích rozpoutává štvavou kampaň proti katolíkům.
Autor rovněž upozorňuje na fakt, že termín "kanonické území", který se v oblasti kanonického práva užívá pouze k rozlišení hranic mezi jednotlivými diecézemi na území jedné církevní provincie, byl v tomto případě "účelově přesunut" na veškeré zeměpisné oblasti, kde má Ruská pravoslavná církev své farnosti. Moskevský patriarchát si tak "vytváří ideologický fundament" pro obhájení svého požadavku výlučné pastorační péče na svém území, a to na principu "práva silnějšího", uvádí dále Jakunin. Podle jeho názoru uvažují představitelé patriarchátu v kategoriích středověkého feudálního, ne-li otrokářského práva. "Podle jejich uvažování ten, kdo se narodil na jejich kanonickém území, se automaticky stává jejich duchovním majetkem, proto pochopitelně nemá právo změnit své náboženské přesvědčení čili je pouhým duchovním nevolníkem Ruské pravoslavné církve."
Známý disident rovněž připomíná, že pojmy, jako je ústava, lidská práva či svoboda svědomí, jsou pro ruskou církev "falešnými hodnotami, neodvratně vedoucími do osidel ďáblových". Přitom je poněkud paradoxní, že Moskevský patriarchát si přivlastňuje "cizí země a kontinenty, aniž by usiloval o souhlas tradičních náboženství, která v daných zemích působí". Ruská pravoslavná církev jmenuje své metropolity a biskupy ve všech částech světa, mezi nimi například i "exotického metropolitu celého Japonska", dodává autor.
Gleb Jakunin upozorňoval na nejasnou minulost (spolupráce s KGB) mnoha dnešních představitelů ruského pravoslaví už od počátku 90. let. Posvátný Synod Ruské pravoslavné církve ho kvůli tomu v roce 1997 z církve vyobcoval. Jakunin založil vlastní náboženskou společnost nazvanou Sobor biskupů Pravoslavné církve obrození a v současné době v ní zastává funkci sekretáře (kromě toho je i předsedou ruského Výboru na ochranu svobody svědomí).
Převzato z polského časopisu Gosc Niedzielny 10/2002.

Diskuse o církvi ve Francii

Ve francouzských médiích proběhla v posledních týdnech intenzivní debata na téma katolická církev. Prvním důvodem byl historický průlom do vztahu církve a státu. V polovině února totiž proběhlo za přítomnosti apoštolského nuncia Baldelliho setkání francouzských biskupů s premiérem Jospinem. Výsledkem setkání byla dohoda o tom, že se zástupci Francouzské biskupské konference budou pravidelně setkávat s představiteli vládních kruhů, aby diskutovali o právních problémech vztahu církve a státu (tzn. pokud jde o využívání kostelů a v daňových záležitostech) a také o důležitých společenských tématech (např. o etickém rozměru biotechnologií či sociálním postavení rodiny).
Tím se podařilo překonat dlouholeté překážky ve vzájemně chladném vztahu. K tomuto kroku již dříve vyzývali jak francouzští biskupové, tak i někteří katoličtí intelektuálové (např. jezuita Paul Valadier). Je možné, že si právě v současné době snaží socialistický předseda vlády Jospin naklonit i konzervativní část voličů před nadcházejícími prezidentskými volbami.
Každopádně se touto "srdečnou dohodou" uzavírá dlouhodobá etapa neporozumění mezi francouzským státem a katolickou církví. Na počátku 20. století byla totiž ve Francii pod vlivem antiklerikálních názorů levicových politických stran zavedena striktní odluka církve od státu a současně přerušeny styky s Vatikánem (k jejich opětovnému navázání došlo až ve 20. letech v souvislosti s přípravou svatořečení Jany z Arku).
Zpráva o pozitivních signálech ve vztahu církve a státu byla ovšem rychle vystřídána rozsáhlými diskusemi kolem nového filmu francouzského režiséra řeckého původu Costy-Gavrase Amen, který sleduje příběh reálné postavy důstojníka SS Kurta Gersteina. Ten pracoval v chemických laboratořích, dodávajících smrtící plyn do koncentračních táborů, a zároveň vyzýval světové mocnosti k tomu, aby podnikly kroky k záchraně pronásledovaných Židů. Ve svých snahách zastavit nacistické vraždění nenachází, podle filmového scénáře, žádné pochopení u nejvyšších církevních představitelů. Pohoršení však vyvolal zejména plakát filmu, jehož autorem je italský fotograf Oliver Toscani (s jeho jménem jsou spojeny skandální reklamní kampaně firmy Benetton). Tentokrát jeho grafika symbolizuje údajné sepětí mezi katolickou církví a nacismem (srůstání kříže se svastikou). Proti takovému pojetí symboliky kříže, který je ztotožněn s nacistickými zločiny, se postavila značná část francouzských biskupů. Dokonce se ozval požadavek na stažení takto provokující filmové propagace. V polemice ale Costa- Gavras a jeho stoupenci připomínali historické prohlášení episkopátu, v němž biskupové v září 1997 vyslovili politování nad mlčením k hrůzám židovské perzekuce v době války.
Samozřejmě, že se v této souvislosti opět rozvířily diskuse o mlčení papeže Pia XII. k holocaustu, neboť film byl natočen na motivy tendenčně pojaté hry německého dramatika Ralfa Hochhutha z 60. let. Předseda biskupské konference Jean- Pierre Ricard (biskup z Montpelliere) podle francouzského tisku vyslovil přání, aby debata především směřovala k objektivnímu pojmenování historické pravdy, nikoliv k pouhému víření emocí. Nejnovější diskuse stály i v pozadí rozhodnutí Vatikánu odtajnit další část svých archivů, aby mohlo dojít k serióznímu posouzení tehdejších postojů Pia XII.
Jaroslav Šebek

Prožívá farnost krizi?

O farnosti na prahu třetího milénia se neuvažuje jenom u nás. Z následujícího textu vyplývá, že specifické problémy existují i v tradičně katolické zemi, za niž je pokládáno sousední Polsko. Přinášíme stručnou verzi referátu předneseného na zasedání Pastorační komise Polské biskupské konference z ledna 2000.
MODELY FARNOSTI
Současný model farnosti je definován jako model "pyramidální". Na vrcholku pomyslného útvaru stojí farář, který na všechno dohlíží a o všem rozhoduje, pod ním je skupinka "aktivních" farníků, o příčku níže farníků "praktikujících", pod nimi jsou ještě ti "pasivní" a zcela dole katolíci "matrikoví". Graficky se tento model znázorňuje pomocí trojúhelníku, jehož vrcholem je duchovní správce a základnou "obyčejní věřící". Proti tomu bývá předkládán model farnosti jako "společenství řady společenství". Ten se znázorňuje pomocí kruhu nebo několika koncentrických kružnic (farní rada, diakonie, společenství), jejichž střed symbolizuje duchovního správce.
PŘÍZNAKY KRIZE
Často slyšíme, že tradiční model farnosti vyžaduje změnu. Před časem jsem poprosil několik svých známých o odpověď na otázku: "Jak by měla farnost vypadat?" Nejčastěji opakovaným slovem, které v odpovědích zaznělo, bylo slovo "krize". Jeden přesný a plastický popis současného stavu si dovolím uvést: "Už nějakou dobu bydlím ve velkoměstské farnosti. Pracují zde dva kněží, třetí občas vypomůže. Na každé nedělní bohoslužbě je 200 až 300 věřících. Tito lidé se neznají, přicházejí si splnit pouze svou nedělní povinnost, ztrácejí se v davu, zůstávají sami se svými myšlenkami, trampotami, otázkami... Jejich účast je pasivní, anonymní a obávám se, že většinou jen rituální a povrchní. Skončí mše a my se vracíme do svých domovů stejní jako předtím... A to všechno v době, kdy současná civilizace maximálně rozlišuje potřeby a vkus svých potenciálních klientů, kdy kultura v každé oblasti předkládá nekonečné množství nabídek, odpovídajících individuálním zálibám dnešních lidí. Jenom v kostele narážím na odosobněné ceremonie, na kázání, která míří někam nad naše hlavy a vůbec nemají co říci k našim všedním životům... Nakonec si stále častěji kladu otázku: Co tady vlastně hledám? Má to pro mě nějaký smysl?"
Nejčastěji zmiňované příčiny krize farnosti jsou obsaženy v uvedené odpovědi. Na jedné straně je to problém velkoměstských farností s vysokou hustotou obyvatelstva. To logicky vede k chápání farnosti jako jakési "servisní stanice", jejíž klienti tvoří anonymní masu jedinců, o které pečuje odpovídající počet duchovních. Druhým faktorem jsou změny spojené s demokratizací společnosti a měnící se mentalitou dnešních lidí. Staletí vybojovávaná lidská práva (s přímým vlivem na podobu a složení zastupitelských orgánů) jsou dnes pro každého samozřejmostí. O rovnosti všech občanů a respektu k jejich individuální odlišnosti nemluvě. V tomto kontextu je farnost chápána jako cizorodé těleso, útvar z časově vzdálené epochy. Kněz stojí nad ostatními (navíc svůj mandát obdrží v "úřední obálce"), identita ostatních farníků je dána příslušností k "stádci", v němž se individuální odlišnosti stírají.
PYRAMIDA SHORA A Z BOKU
Model farnosti jako "společenství řady společenství" by se mohl stát východiskem z krize. Dává dost prostoru malým společenstvím a hnutím a vidí v nich odpověď na již zmíněnou "anonymitu". Reflektuje rovněž fakt, že příslušnost k určité komunitě a odpovědnost za její osud je pro dnešního člověka nutně spojená také s možností o ní rozhodovat. Proto je dostatečný prostor vymezen různým radám, diakoniím, koordinačním výborům, o jejichž složení se dá hlasovat. Důležitý je i grafický symbol - když jsme v kruhu, máme větší jistotu, že tvoříme společenství, než když zaujímáme jedno z mnoha míst na stupních pyramidy.
Nepopírám, že nový model má mnohé přednosti, přesto se nemohu zbavit jistých pochybností. Když totiž pozoruji různé pokusy uvést ho do praxe, mám dojem, že model "koncentrický" se v podstatě příliš neliší od modelu "pyramidálního". Rozdíl je jen v úhlu pohledu. Použijeme-li geometrickou terminologii, nyní pozorujeme průmět seshora, zatímco dříve jsme stejné těleso, čili kužel, viděli z boku. Dříve stál kněz na vrcholu pyramidy, nyní stojí v samém středu kruhu; dříve jsme měli aktivní farníky, nyní máme kroužky, hnutí, diakonie... A dál stojí v centru farního života kněz, který všechno řídí a o všem rozhoduje, stejně jako v modelu "pyramidálním". Není to významná změna. Pomocí historických či politologických pojmů lze říci, že se již nejedná o monarchii absolutistickou, nýbrž osvícenou. I tak je to ale pozitivní změna.
Pokud je má předchozí diagnóza přesná, pak současná krize farnosti není ničím ve srovnání s tou, která nás teprve čeká. Domnívám se totiž, že farnost jako taková dosti věrně kopíruje organizačně-institucionální struktury z dávných dob římského císařství či vrcholného středověku, a ty jsou nepochybně založeny na "pyramidálním" modelu společnosti. Nedivme se proto, že v současných podmínkách prožívá farnost krizi a že je namnoze vnímána jako cizorodé těleso.
SKUTEČNÝM TĚŽIŠTĚM JE EUCHARISTIE
Je-li tomu tak, pak jádro problému spočívá v tom, že východiskem našich úvah se stala výhradně organizační struktura církve, cosi, co bezprostředně nesouvisí s její podstatou. Nadto jakákoliv diskuse o jejím uspořádání je v církvi tabu! Avšak nezapomínejme, že nejvlastnější a podstatnou strukturou církve je její struktura svátostná a všechny ostatní jsou na ní závislé a měly by jí být přizpůsobeny. Nemělo by tomu být naopak!
Jak toto tvrzení konkrétně souvisí s naším tématem? Koncilový dekret o službě a životě kněží říká jasně: "Nelze budovat křesťanskou obec, nemá-li kořen a těžiště ve slavení Nejsvětější eucharistie. Odtud tedy musí začínat veškerá výchova v duchu společenství..." (Presbyterorum ordinis 6). Tyto věty bychom měli vzít vážně: eucharistie je tedy kořenem a těžištěm života církve a všechny projevy jejího života by se kolem ní měly koncentrovat, včetně struktur organizačních. Proto je důležité, aby se na slavení eucharistie pravidelně podíleli i všichni ti, kdo plní všelijaké pomocné funkce: jáhni, lektoři, zpěváci, akolyté atd. Nelze všechno nechávat jen na knězi. Realita je však jiná. Nezájem a pasivita věřících plyne z přesvědčení, že liturgie je pouze jednou z řady aktivit farnosti, hlavně je to ale úkol a poslání kněze, někteří farníci cynicky poznamenají - vždyť je za to placený. Když kněz vyzývá věřící k aktivnější účasti na liturgii, zpravidla bývá podezírán, že je chce jen využít. Nechápou, že jejich účast je především službou společenství, a ne výpomocí nebo záskokem za kněze.
Měli bychom si tedy vzít k srdci učení koncilu, které říká, že nejen kněz, ale celé shromáždění je podmětem slavení eucharistie a že ona je epifanií církve a že každé eucharistické shromáždění je církví v celé její plnosti.
SLUŽEBNÁ ROLE FARNOSTI
Ujišťuji, že v žádném případě nechci farnost odstranit z povrchu církve. Existuje už dlouho a jistě bude existovat dál. Šlo mi jen o to, abych ukázal, že farnost nemůže být nadřazená eucharistickému shromáždění, ale že mu pomáhá a slouží. To má i několik praktických důsledků.
Například ten, že pouze přímý účastník konkrétního slavení eucharistie může během ní vykonávat různé služby nebo funkce. Kněz, který "přispěchá", aby pronesl homilii nebo podal svaté přijímání, kostelník, který "vyletí" ze sakristie, aby se mihl kolem oltáře nebo vybral peníze, varhaník, který si během kázání odskočí "na cigárko" - to jsou příklady, kdy je zpochybněna "ekleziogenní" dimenze eucharistie, a naopak posílena představa farnosti jako "servisní stanice".
Z tohoto hlediska jsou důležitá setkávání všech, kdo se ve farnosti podílejí na přípravě bohoslužeb, nesmí to být ale až pět minut před začátkem mše. Taková setkání by se neměla omezovat jen na organizační otázky, i když i ty by se zde měly řešit, ale především by měla být modlitebním usebráním nad tím, co daná liturgie nabízí duchovnímu růstu společenství.
Důraz by se měl rovněž klást na osobní přístup a na dialog. Věřící by měli mít možnost sdělovat si po liturgii své postřehy, myšlenky a nápady v nějakém důvěrnějším prostředí, včetně možnosti skromného občerstvení. Vlastně při takových setkáních už začíná příprava na liturgii následující, zde se lze také dozvědět, čím dané společenství žije. Věřící si ověřují, že nejsou jen nějakými "kůly v plotě", ale že někdo jejich zkušenosti, trápení, radosti, ale i kritické připomínky bere vážně a také že liturgie není prázdný rituál, odtržený od života.
Na závěr bych ještě rád připomenul starou liturgickou zásadu lex orandi - lex credendi, která praví, že tomu, jak se církev (farnost) modlí, odpovídá i podoba její víry a skutečného života.
Ireneusz Cieslik
Autor (nar. 1961) je novinář, studoval teologii na Katolické univerzitě v Lublinu. Celý text je umístěn na internetové adrese www.opoka.org.pl. Překlad jš.

Máme v církvi problém

Předsudky, mýty a jejich důsledky
V internetovém magazínu ChristNet se objevilo téma Máme ve farnosti problém. Bezradný farník popisuje neutěšenou situaci a prosí o radu. Ohlasy přinášejí obvyklé názory a rady a nad nimi se vznáší jako refrén: "To vše jsme už zkusili, a není to nic platné." Takových farností je mnoho. Proč? Co s tím?
Proč to tak je
Jsem přesvědčen, že podobné situace v dnešním organizačním modelu církve dobře řešit nelze. Uvedu příklad z fyziky, v níž jsem doma. Do konce 19. století platila fyzika, postavená na Newtonových zákonech. Vysvětlila mnoho věcí. Pak se objevily v mikrosvětě i makrosvětě jevy, které jí neodpovídaly. Nejprve byly vysvětlovány chybami pozorování nebo špatnou interpretací. Nakonec nezbylo než přiznat, že klasická fyzika zde selhává, že je modelem s omezenou platností. Tak se otevřel prostor pro další modely, například pro speciální teorii relativity.
Troufám si tvrdit, že s organizačním modelem církve je to obdobné. I on vychází z jistých předpokladů, při jejichž splnění funguje. Potíž je, že na rozdíl od fyziky nejsou nikde jednoznačně definovány. Lze se jen dohadovat, na jakých axiómech stojí ten model církve, v němž žijeme.
Mýty v církvi a o církvi
Existují nezpochybnitelné pravdy a principy, s nimiž církev stojí a padá, a já je v nejmenším nezpochybňuji. Přesto mám obavy, že se do současného organizačního modelu naší církve dostaly i některé jiné. O těch se nemluví - a asi ani nemá mluvit - ale prosazují se. Jejich zpochybnění lze vydávat za útok na samu církev. Uvedu některé z nich.
Církev má zajistit servis svátostí ve všech farnostech
Všude jsou kněží beznadějně přetížení, často zbytečně. Ve věku, kdy jiní odcházejí do důchodu, je na ně nakládáno obrovské břímě. Důsledkem jsou vyčerpaní kněží, nezájem o takovou kněžskou službu, ale i pasivní konzumní mentalita věřících. Církev však není pouhou servisní organizací k udílení svátostí, ale společenstvím, které má být znamením pro celý svět.
Lepší jakýkoliv kněz než žádný
Kněží je nedostatek, ale církev je potřebuje. Její představitelé přijímají na studia i lidi objektivně nevhodné, tolerují kněžím nevídané věci, jen aby ve farnosti byl kněz atd. Je veřejným tajemstvím, že kněžstvo je v církvi nejméně ukázněnou skupinou. Někteří by v jiné profesi dávno dostali výpověď. Přesto raději "přehlédneme" neposlušnost, nekomunikativnost, rozvracení farnosti, nespolehlivost, neplnění podstatných povinností, militantnost, odmítání koncilu, ale i alkoholismus aj., jen abychom "měli kněze". (Znám hodně dobrých kněží a nebrojím proti kněžskému poslání, ale proti deformovanému názoru o potřebě a nepostradatelnosti jejich počtu.)
Církev potřebuje majetek a peníze
O tom už bylo řečeno mnohé. Obávám se, že ve hře je i touha po majetku. Církev však potřebuje spíše chudobu, čistotu a poslušnost, darmo se nejedná o evangelní ctnosti. Podléháme pokušení zajistit se, starat se o sebe. Nemáme důvěru, že se Bůh postará, zatímco nás posílá starat se o druhé. - Proto jsme ztratili ve společnosti kredit. Spory o majetek nás stály mnoho a ohrozily vědomí vlastního poslání, skutečných priorit. Naše místní církev se převážně zabývá sama sebou.
Církev má být uznávaným partnerem státu a vnášet do společnosti "duši"
Mám obavy, že i zde bývá ve hře touha po moci. Ta je člověku vlastní a projevuje se všude. V církvi o to víc, protože muži s kněžským svěcením nemají možnost realizovat se v rodině - a církev nemá vůči takovému pokušení účinné zábrany. Sama má být kvasem v těstě, světlem na hoře. Má inspirovat, provokovat, být místem, kde se zjevuje Bůh. Může být malým stádcem a nemusí se toho bát, naopak. A nemusí neustále přesvědčovat mocné tohoto světa o své nepostradatelnosti.
Hierarchické uspořádání církve, odpovědností a pravomocí
Nepopírám hierarchický princip obecně, uvažuji jen o současné praxi. Namátkou: o obsazení místa diecézního biskupa rozhoduje Vatikán, o přeložení kněze diecézní biskup. Ten rozhoduje i o existenci a činnosti diecézní pastorační rady. Chce-li, prosadí své rozhodnutí i proti vůli její výrazné většiny (o radě laiků ani nemluvě). Stává se, že ti, kdo se upřímně snažili, odcházejí pak s pocitem zklamání. Řada kněží trpí dlouhodobým traumatem z neřešitelných situací. Pak nelze čelit problémům, které ve farnostech a diecézích existují.
Farní struktura je jediným možným uspořádáním
Systém dobudovaný Josefem II. je dnes anachronismem a brzdou. Jsou farnosti, které už ani nemohou být ohniskem všestranného křesťanského života. Podobá-li se církev něčemu v dnešní společnosti, pak asi občanským sdružením a neziskovým organizacím. Zde by měla hledat inspiraci.
Každý věřící má být doma ve své farnosti
Dnešní člověk už není zvyklý "muset být doma". Volí si nejen lékaře a školu pro děti. Přibývá těch, kdo jsou doma v jiné farnosti než v té své, i těch, kdo hledají k plnému křesťanskému životu něco jiného než klasickou územní farnost.
Každý věřící má být ve farnosti doma
Závažnější problém: často nelze být pořádně doma v žádné farnosti. Farníci totiž často nemohou do jejího chodu zasahovat. Předsedou její pastorační rady je automaticky její farář. Pokud o ni nestojí, rada nevznikne. Farnost nerozhoduje o svém faráři. Co je vlastně farnost, je-li jejím jediným reálným představitelem pouze farář, a toho lze kdykoli vyměnit? - Princip subsidiarity, součást sociálního učení církve, se v jejím uspořádání neprojevuje. Důsledkem je opět nemožnost řešit stávající problémy, ba vytvořit fungující obec, neboť současné síly působí proti ní. Pokud to někde funguje, díky Bohu za to.
Všechny křesťanské aktivity mají působit ve farnosti nebo mají mít na ni pevnou vazbu
Ani tento požadavek nepovažuji vždy za oprávněný. Jde o projev přežívajícího centralismu a paternalismu v církvi a cítím za ním nedůvěru k laikům (a vposledku i k Bohu). Pokud se navíc prosazuje necitlivě, působí destruktivně.
Dělalo se to tak vždycky, proto je to správné a bude se to tak dělat dál
Často se ukáže, že "vždycky" znamená pár posledních desetiletí, navíc z důvodů nouzových. Někdy slýcháme, že to vyhovuje většině. To ale neznamená, že to je to nejlepší. Ptejme se, zda je to dobré i pro většinu těch, jimž má být naše církev otevřena, nebo pro většinu, která tu bude za dvacet let.
Je-li nějaká cesta (názor, postoj) správná, je to ostatní špatné a je třeba to zakázat
Tento postoj účinně brání pluralitě, potlačuje charismata a likviduje zárodky vlastní aktivity v církvi. Je bohužel častý a týká se různých oblastí: pojetí zbožnosti, formy liturgie, malých společenství i praktického uspořádání života farnosti.
Lze pokračovat. Přežívá schéma "církve učící - slyšící", mýtus automatického působení svátostí, nadřazenosti duchovního stavu, nepůvodnosti duchovního života laiků, nedotknutelnosti kněží, všemohoucnosti biskupů (kteří tudíž "za všechno mohou"). Potřeba vlastnit pravdu. Přesvědčení, že když je někdo zbožný, je i nejlepším odborníkem (tento předsudek už napáchal v institucích, zřizovaných církví, mnoho nedobrého) aj.
Co se s tím dá dělat?
Strčit hlavu do písku a počkat, až se to "vyvrbí". - Obnovit "staré zlaté časy". - Najít viníky a svést to na ně. - Poukázat na svatost církve a označit toho, kdo cítí, že je něco v nepořádku, za rozvraceče. - Poukázat na její hříšnost, na to, že problémy byly, jsou a budou. - Udělat revoluci a začít budovat "ideální církev". - Je možné církev opustit (ať už fyzicky, nebo jen duchem) . Nebo se udělat pro sebe. Je také možné to vše "ukládat do svého srdce" a hledat, kudy vede cesta, protože ona dál vede, v tom je přece křesťanská naděje.
Obětí této situace jsme v církvi všichni. I ti kolem, co od nás očekávají něco jiného. Snad jsou o něco menší obětí ti, kdo to vědí. Snad na ně některé věci nedoléhají tak těžce, snad se varují zkratkovitých vysvětlení či "řešení".
Jsou-li konkrétní problémy v jistém kontextu neřešitelné, je třeba změnit kontext. Prvním krokem je uvědomit si to a odmítnout roli pasivní oběti. Už pojmenováním a promýšlením ztrácí situace zdánlivou bezvýchodnost. Známe to z komunismu.
Stávající systém církevní praxe bude z řady důvodů trvat dál. Je tu obrovská setrvačnost. Mentalitě mnohých to vyhovuje. Je tam i mnoho nesporně kladných prvků (i klasická fyzika někde funguje dobře). Přesto je nutné hledat nový model pro dnešek a zítřek. A zvolna ho vytvářet, konkrétně, v malém. Vše, co je dobré a krásné, roste pomalu. Výsledek nespadne z nebe. Každý z nás by měl kousek té "nové" církve tvořit v sobě a kolem sebe.
Jako klíčový pojem nové podoby církve vidím skutečnou křesťanskou obec. Také malá společenství a křesťanské rodiny.
Jaromír Matěna
(matena@email.cz, www.gybon.cz/matena)

Vzít věci do svých rukou

Aneb jak vypadá farnost na pražském sídlišti
Život ve velkoměstě má svůj svéráz. Ten se týká i života z víry. Velkoměstské společenství věřících je v jiné situaci než v maloměstě či na venkově. Co je tak typické pro městský život? Především odlišná struktura mezilidských vztahů. Chybí zde "sousedský" kontakt, vazby mezi lidmi vznikají na jiných základech. Velkoměstské sídliště je obecně vnímáno jako misijní prostředí. Jak se s tím mají věřící vyrovnat? Odpovídá současný model farnosti situaci velkoměst? Kritikové tvrdí, že církev pro své stereotypy nedokáže na aktuální problémy větších měst reagovat. Přesto existují v naší zemi pokusy, které vzbuzují naději i u skeptiků. Například tzv. křesťanská centra.
VŠE PRO FARNOST
Mezi paneláky největšího pražského sídliště se krčí komplex bývalé mateřské školy. Právě tam vchází mladá maminka s dítětem. Jde do "domečku", kde stráví dopoledne s jinými maminkami a jejich dětmi. Stojíme u Křesťanského centra Jižní Město. "Farnost nutně potřebovala další prostory pro bohoslužby. Také jsme chtěli něco udělat pro Jižní Město. Zdálo se, že do kostela a na faru moc lidí nepřijde," říká ředitelka centra Alice Žváčková. "Domeček" neboli centrum pro matky s dětmi je pouze částí zdejších aktivit. Pro farnost je Křesťanské centrum místem pravidelných bohoslužeb, i ekumenických, vyučuje se tu náboženství, probíhají setkání modlitebních skupin.
Centrum slouží nejen vlastním farníkům. Snaží se oslovit i další spoluobčany, zejména děti a mládež. Pro děti z ulice je dvakrát v týdnu otevřen nízkoprahový Dětský klub. Jiné se zde učí základům horolezectví, výtvarným dovednostem, hře na hudební nástroje. Pro mládež je od podzimu 2001 v provozu Klub Na dně, kde je čajovna, promítají se filmy, pořádají se koncerty alternativní hudby, autorské večery, amatérské divadlo. Pro dospělé pak kurzy angličtiny, práce s počítačem, kondiční cvičení s hudbou.
Na činnosti Centra se podílejí i další subjekty: YMCA, občanské sdružení Kamínek, Farní charita Chodov, soukromí učitelé hudby a jazyků. - Jeho dalším zájmem je ekumenismus. Alice Žváčková shrnuje: "Křesťanství se svými hodnotami zaujme svět teprve tehdy, bude-li podáváno nějak jednotně. Rozdělení je špatnou vizitkou. Proto poskytujeme ekumenismu alespoň prostor."
V roce 1998 nabídla mateřská škola část svých prostor farnosti. Než došlo k převzetí, školka zkrachovala a farnost dostala k dispozici celý objekt. "Naší vizí bylo otevřené farní společenství, které poskytne Jižnímu Městu zázemí," pokračuje ředitelka. Pravidelně se tu konaly kulturní a vzdělávací akce, nějaký čas tu byla nekuřácká kavárna. Lidé ze sídliště sem sice chodili, ale vynaloženému času a energii to neodpovídalo. Více se osvědčily jednorázové akce. Hudebně-dramatický či rockový festival zaujal i ty mladé lidi, kteří by jinak nepřišli. Jiní sem zavítají kvůli potomstvu: rodiče přijdou na Den dětí či karneval. "Je dobré lidi něčím přitáhnout a ukázat, že ač jsme křesťané, jsme také normální lidé," říká ředitelka. Mnozí nevěřící lidé ze sídliště prý vidí v křesťanech fanatiky nebo blázny.
KOHO MÁME ZA SOUSEDY?
Chodovská farnost je jedna z největších u nás, má 86 tisíc obyvatel. Katolíků navštěvujících nedělní bohoslužby je kolem šesti set, necelé procento. Život zde má svá specifika. Pro mnohé je sídliště jen noclehárna: za prací i kulturou jezdí jinam. Věřící nejsou výjimkou. "Část katolíků ve větších městech žije po způsobu městských nomádů," tvrdí Aleš Opatrný v knize Pastorace v postmoderní společnosti. Putují od kostela ke kostelu nahodile nebo podle toho, kterého kněze si oblíbili.
"Vím o lidech, kteří se do farnosti přistěhovali, ale bohoslužby navštěvují jinde. Ve velkoměstě si lidé mohou vybrat. Na vesnici to nejde. Jiný kněz je třeba i dvacet kilometrů daleko, " komentuje situaci chodovský farář Václav Chroust. Ani sociální ekolog Bohuslav Blažek nevidí důvod, proč by se lidé ve městě měli vázat na farnost podle bydliště. "Neodpovídá to sociální struktuře současného města. V medializovaném velkoměstě je vazba na místo sentimentální fikcí, " říká. To je prý typické pro venkov, tam by bylo divné, kdyby se lidé cestou z kostela nezastavili, nepohovořili. Ve městě se ale člověk rozhoduje např. podle denní doby, kdy mu vyhovuje jít na mši. Nemusí hledat společenství církve při návštěvě bohoslužby. Může je vnímat v kontaktech, které si buduje zvlášť, třeba na bázi přátelství či společně sdílené spirituality. Tyto vztahy se mohou zpočátku rozvíjet i skrze elektronická média.
Vztahy jsou dány hledáním, volbou. To potvrzuje i farář Chroust: "Hodně lidí ve farnosti navštěvuje společenství, kterých tu je kolem dvaceti. Pravidelně se scházejí." Podle jeho zkušeností jsou tato společenství vnitřně sourodá. Lidé se tam těší, jsou spřáteleni, pomáhají si na cestě víry, sdělují si zkušenosti, modlí se za sebe navzájem... Velkoměstské farnosti proto může odpovídat model "společenství řady společenství". Podmínkou je společný zájem, nikoli vytváření společenství "shora".
DŮLEŽITÉ JE KOMUNIKOVAT
Elegantní stavby Komunitního centra sv. Prokopa na pražském sídlišti Nové Butovice si všimne i náhodný chodec. Centru bylo požehnáno v červnu 2001. Polský kněz Mariusz Kuzniar, farář ze Stodůlek, který se spolu s kaplanem, koordinátorkou a nepočetnou skupinou laiků stará o chod centra, vypočítává jeho akce.
Značný prostor je věnován dětem. Klub Pod věží je nízkoprahové zařízení pro dospívající mezi patnáctým a dvacátým rokem, kteří nenajdou jinou smysluplnou příležitost. Momentálně ho vede česky mluvící Američan z metodistické církve. Pro děti jsou zde kurzy angličtiny, divadlo, zpívání pro radost nebo turistický oddíl. Funguje tu mateřské centrum Prokůpek. Potřebuje- li matka chodit dopoledne po úřadech, svěří dítě za poplatek klubu Batole. Kurzy Alfa jsou pro ty, kdo se ptají na víru a na křesťanství. Program má původ v praxi anglikánské církve. Jde o netradiční formu setkávání: začíná se večeří v malých skupinkách, pak se volně diskutuje, hraje hudba, probírá se nějaké téma... Centrum nabízí přípravu na křest a k dalším svátostem, probíhá zde výuka náboženství, tzv. "přemýšlení nad Katechismem katolické církve", schází se tu Eucharistické společenství mládeže. V kostele, který je součástí komplexu, slaví bohoslužbu katolíci, v ostatních prostorách našli útočiště i jiné křesťanské církve a společenství.
Nápad postavit Centrum zrál v myslích místních věřících po celá devadesátá léta. Časem se měnil život obce: dostavělo se metro, nastěhovali se další lidé, stále rostou nové domy, mění se infrastruktura... Původní projekt se přizpůsobil. "S radnicí Prahy 13 jsme se rozhodli postavit něco velkorysejšího. Otevřeli jsme se více lidem, žijícím v této lokalitě," říká farář Mariusz Kuzniar.
Co vlastně vede věřící k tomu, že se zasadí o vznik podobného díla? "Hodně záleží na komunikaci mezi lidmi ve farnosti, kteří mluví o zdejších potřebách a problémech. Je třeba, aby ten dialog byl kreativní a konstruktivní," říká pater Kuzniar. Z otevřeného dialogu postupně vznikne celková vize pastorace. Lidé jsou pak ochotni sami se nasadit a převzít odpovědnost. Důležité je vidět, že práce má smysl a přináší výsledky.
PŘEDSTAVY SE MÍJEJÍ S REALITOU
Křesťanská centra na Jižním Městě a v Nových Butovicích patří k projektům, jejichž smysluplnost je nepochybná. U jejich zrodu i v běžném provozu stojí vedle kněze i laici, kteří pak nesou konkrétní odpovědnost. Kromě vysluhování svátostí, liturgie a výuky náboženství nabízejí křesťanská centra i lidem "z ulice" možnost inteligentně stráveného volného času. Podobným směrem se ubírají i další projekty, které u nás vznikly v devadesátých letech (vznikají nadále). Stále jsou to však světlé výjimky.
Jednou z příčin je dědictví církevní politiky minulého režimu, který omezoval vliv církve a potlačoval pastoraci. Následkem přerušení kontinuity je zejména nedostatek zkušeností. Církvi u nás bývá vytýkána bezkoncepčnost: za deset let ve svobodných poměrech se jí nepodařilo předložit přijatelnou vizi pastorace. Důvodem je její údajná "sklerotičnost": její představy už neodpovídají realitě. Platí to i o modelu farnosti. Ta se stále chápe v klasické podobě: farnost s vlastním farářem, propojená sítí vztahů místních obyvatel... - Jiné modely (velkoměstská "migrační" farnost, venkovská farnost čítající hrstku lidí bez vlastního kněze) bývají setrvačně chápány jako přechodné odvozeniny základního modelu, ne jako dlouhodobý stav...
Štěpán Plaček

Glosy

Pokud se nestane něco závažného, Perspektivy se nebudou k nastávajícím volbám do Poslanecké sněmovny vyjadřovat. Otázce, o čem všem se v nich bude rozhodovat, se však nemá vyhýbat nikdo, tedy ani my. Odpověď je letos obtížnější než kdykoli předtím (nejsnazší byla v roce 1990). Zda ta, či ona strana a v ní ten, či onen kandidát? Zajisté, ale to není vše. Vyhlašované programy nejsou nedůležité, ale zkušenost nás poučila, že ani ony nejsou tím nejdůležitějším. Střízlivě vnímáme, že chování všech politických stran se orientuje na pouhý pragmatismus, což znamená absenci idealismu a étosu, který mu náleží. Po takovém zúžení motivů lze očekávat, že výsledek voleb nepřímo naznačí především to, kdo bude součástí mocenské elity této země, jejích "horních deseti tisíc". S tím se bohužel nedá nic dělat.
Po zahraničně politických štrapacích, způsobených naší politickou reprezentací (napětí s Rakouskem, "Benešovy dekrety" atd.), očekávejme, že emocí, která je takto vtažena do volebního boje, se stane i pocit ohrožení naší národní a státní existence. Pocit v této podobě skrznaskrz falešný. Naši národní a státní existenci neohrožují sudetští ani jiní Němci, ale vakuum hodnot, v němž se česká společnost ocitla.
***
K samotnému předvolebnímu boji však poznamenejme, že být stoupencem té či oné (případně žádné) politické strany je pouze jedním z možných určení naší pozemské existence. I když jsme voliči (nebo okázalými nevoliči), nepřestáváme tím být otci, matkami, zaměstnanci, přáteli svých přátel atd., a hlavně nepřestáváme být křesťany. Většina z nás dá svůj hlas asi KDU- ČSL, menšina z nás ho dá asi jiným stranám, ale to si vzájemně tolerujme. Pán řekl: "Mé království není z tohoto světa." Neřekl, že ho tento svět nezajímá. Ani nás nesmí přestat zajímat. Nepřipusťme však, aby se náš pohled na svět zúžil na "tunelové vidění" předvolebního boje.
ř

Týdeník Respekt o Piu XII.

Církev bývá terčem kritiky. Zasloužené i nezasloužené. Terč je to vděčný, umožňuje lacině předvádět vlastní nekonvenčnost, kritičnost... - Takto přistoupil k věci Respekt (11/2002), mapováním debat o roli Pia XII. za druhé světové války. Článek se jmenuje "Kříž ve stínu kříže" (rozuměj: kříž křesťanský ve stínu toho hákového; nebo snad naopak?). Následuje úderný podtitulek "Mlčení Vatikánu k šoa dodnes volá do nebe". Proti očekávání však bude čtenář zklamán. Článek je jen popisný, líčí poválečné kritické postoje některých historiků a intelektuálů k Vatikánu za jeho údajné mlčení k holocaustu. Ale nové světlo podle článku přineslo do diskuse otevření vatikánských archivů. Na jejich základě dospěl historik Pierre Blet k závěru, že "neutralita Vatikánu a zdrženlivost ve veřejných projevech proti nacismu dávala možnost k aktivnímu zásahu ve prospěch pronásledovaných", což prý uznávají i někteří židovští autoři. Podle jednoho z nich zachránily intervence Pia XII. víc než 800 tisíc lidí. Slíbený hřích do nebe volající v článku jaksi chybí. Co dodat?
Respekt pro přilákání pozornosti použil metodu typickou pro bulvár: za skandálním titulkem se skrývá informace buď banální, nebo s jiným významem. Není to bohužel poprvé, kdy Respekt skandalizuje církev.
Štěpán Plaček
***
Redakční dodatek
Titulek, podtitul i mezititulky inkriminovaného článku nejsou dílem jeho autora, ale redakce Respektu. Její snaha dodat textu pointu, která v něm není, triumfuje ilustrační fotografií. Kardinál Cesare Orsenigo tam stojí proti Adolfu Hitlerovi. Jde o záběr z přijetí diplomatického sboru tehdejším říšským kancléřem na Nový rok 1935. Orsenigo byl tehdy v Berlíně nunciem, podle tradičního protokolu doyenem diplomatického sboru. Setkání bylo zcela formální.
Popiskem obrázku vydává redakce Respektu nuncia za tehdejšího papeže Pia XII. Navíc si přisadila tvrzením, že tím tento papež "obdařil nacistický režim mezinárodní legitimitou".
Je to roztomilý doklad toho, že i redakční tým renomovaného týdeníku, který si zakládá na své nezávislosti, analytičnosti, racionálním přístupu atd. (nebo snad ne?), podléhá vžitým (bez)myšlenkovým stereotypům. Tenhle byl naší veřejnosti vsugerován propagandou bývalého režimu už před padesáti lety. Týž snímek s touž falešnou identifikací byl u nás použit při propagaci Hochhutovy hry "Náměstek". S obdobným záměrem ho v roce 2000 publikovaly Lidovky. - Nám nezbývá než pogratulovat Respektu k složení bobříka vytrvalosti a upozornit na starou zásadu, že nenávist ohlupuje, to jest: činí hloupým. Jak je vidět, dovede činit i slepým. Jak jinak si vysvětlit, že si v Respektu nevšimli rozdílu mezi rovným nosem nunciovým a známým orlím raťafákem Eugenia Pacelliho, neboli Pia XII?
Námět pro psychoanalytiky: kde, v kterých mozkových závitech, v jakých hlubinách duše kolegů z Respektu přežil tento (bez)myšlenkový stereotyp? A proč? A zrovna u nich?

Ad: Glosář ("Benešovy dekrety")

Perspektivy 2/2002
Chci vám poděkovat za odvahu napsat to, co je tak logické a správné, a přitom pro naše politiky všech stran tak nepřijatelné. Je to od nich populismus, zbabělost, či neznalost souvislostí? (...) Máte-li aspoň trochu vliv na naše křesťanské politiky, tak jim, prosím, vysvětlete, ať ze sebe nedělají před demokratickou Evropou ignoranty.
Z dopisu L. Čajanové, Krnov
***
Autor uvádza, že Benešove dekréty legalizovali bezprávie a umožnili etnické čistky. Zločiny nemeckých nacistov a maďarských fašistov neboli bezprávím? V Šuranoch maďarskí žandári na Vianoce 1938 strieľali do ľudí vychádzajúcich z kostola za to, že zaspievali "Hej Slováci" (...). Takýchto príkladov doložím mnoho. A to, čo robili nacisti a ich pomáhači so Židmi, neboli bezprávie a etnické čistky? (...) Zabudol pán autor na Lidice, Ležáky, Ostrý Grúň, Kľak, Tokajík, Kalište, atď.?
Benešove dekréty boli súčasťou práva, nastoleného víťaznými Spojencami, ich účelom bola účinná obrana, aby sa odstránili príčiny, ktoré spôsobili 2. svetovú vojnu (...). Naivný "superhumanizmus" a spochybňovanie výsledkov 2. svetovej vojny sú nelogické, kontraproduktívne, ba pre Slovákov a Čechov priam samovražedné. Môj otec bol aktívnym účastníkom odboja a Slovenského národného povstania (...), kto zľahčuje výsledky 2. svetovej vojny, hanobí pamiatku tých, ktorí konali svoju morálnu povinnosť a riskovali životy za obnovu demokracie a slobodu národov.
Z dopisu ing. Igora Thurza, Bratislava
***
Redakční poznámka
Dopis tlumočí stanovisko, rozšířené i v českých zemích. Inkriminované glose vytýká nelogičnost neprávem, ale sám se jí neubránil. Glosa přece netvrdí, že zločiny nacistů nebyly zločiny. Z dopisu vyplývá, jako by zločin přestal být zločinem, protože je tu jiný zločin, spáchaný (dříve) jiným zločincem. Ne, zločin je kvalifikován svou vnitřní povahou, nikoli okolnostmi.
Masakry, které uvádí, mají svůj protějšek i na opačné straně: Horní Moštěnice, Pohořelice, Ústí nad Labem aj.
"Benešovy dekrety byly součástí práva, nastoleného vítěznými Spojenci..." - Kromě práva nastoleného těmi či oněmi vítězi (i Norimberské zákony nastolil dočasný vítěz) existuje i právo nikým nenastolené, právo "přirozené". Vítěz z roku 1945 nastolil i právo, které založilo další horory (Jáchymov, Leopoldov, Bytíz, Bory, Ilava aj.).
"Kdo zlehčuje výsledky 2. světové války, hanobí památku..." atd. Pisatel si nevšiml, že některé výsledky 2. světové války zmizely: Německo je sjednocené, baltské státy jsou samostatné, tehdejší nepřátelé jsou vázáni společnými zájmy a smlouvami. Zmizely i některé výsledky 1. světové války: neexistuje Československo ani Jugoslávie, dokonce ani SSSR. Některé důležité věci nejsou optikou dopisu vidět.

Čas nepracuje pro nás

Rozhovor s Jiřím Komorousem v Perspektivách 11/2001 vyústil do otázky, co mohou proti šíření a vlivu drog dělat křesťané. Náš host řekl: působit k snižování poptávky! Ne v represi, ale právě v tom vidí klíč k zlepšení situace. Jak na to, už nebylo tématem rozhovoru. Těšíme se hlavně na dotazy čtenářů, abychom podle nich vhodně zvali další hosty. Zatím kupodivu dotazy nepřicházejí.
Přitom se drog prodává stále více, údajně již za patnáct miliard Kč za rok (loni za sedm), a pro děti jsou prý stále dostupnější. Zvlášť aktuální budou tedy otázky, jak nejlépe chránit děti.
Zkušenost ukazuje, že hodně záleží na věku. Varování školáků před vlivem drog na prospěch atd. se moc neosvědčilo. Dítěti víc záleží na přijetí od kamarádů než na tom, co bude za deset dvacet let. Rodiče proto dětem pomůžou jak citovým zázemím v rodině, tak i vedením k sebedůvěře, aby se dovedly samy bránit svodům okolí.
V pubertě naopak potřeba samostatnosti někdy vede až k odboji proti rodičům. Část médií ho vlastně podporuje tím, co líčí jako "normální". Mladí pak mohou každé dobré slovo dospělých vnímat jako "represi". Zvlášť je-li vedeno vírou - a ta by přece měla silně pomáhat! (Ovšem čtyři strohé řádky čl. 2291 v Katechismu katolické církve celou pomoc ze zdrojů víry nevyjadřují.)
Tyto poznámky snad podnítí ne-li dotazy, tedy aspoň sdělení čtenářů různých generací o dobrých i tíživých zkušenostech a problémech. Zde určitě neplatí "mlčeti zlato"!
Václav Frei

Nést kříž pochybností...

Rozhovor se spisovatelem Věroslavem Mertlem
Kdy jste poznal, že máte spisovatelské nadání? Poslouchal a zapisoval jste si hovory lidí už jako chlapec? V "proustovském dotazníku" jste se také zmínil, že jste toužil stát se hudebním skladatelem...
Psaní není věcí rozhodnutí, ale spíš pozvolného zjišťování, že to člověku dělá dobře, že ho psaní jaksi očišťuje a osvobozuje, i když to není bezbolestné. Začne to třeba v dětství psaním deníků, od nichž je pak už jen krůček k psaní básní, povídek, a nakonec i románů, zejména když prožitky velkých událostí k psaní přímo nutí. Z těchto podnětů jsem začal v novinách publikovat už od šestnácti let, ale rokem 1948 všechny krásy světa skončily a na první knížku jsem si pak musel počkat dalších dvacet let. Možná, že se mi tehdy hudba jevila jako nejméně napadnutelná, ale beztak mi nakonec z té pošetilé touhy zbyla jen láska k ní.
Ve svých vzpomínkových textech se často vracíte tam, kde jste se narodil - do Koloděj nad Lužnicí. Ocitáme se tedy v tom "starém, oprýskaném, pukajícím židovském domě, kde v prvním poschodí sídlila četnická stanice". A nelze si ho nespojit s domem "mezi větrem a řekou", dějištěm vašeho stejnojmenného románu, jakési pevniny v moři času... Čím vás tento domovský prostor pro život vybavil?
V těch Kolodějích nad Lužnicí jsem prožil překrásné dětství, které mi i s tou vsí, někdejším židovským ghettem, tak učarovalo, že jsem se pokusil zopakovat si ho aspoň v literární formě. Dům mezi větrem a řekou, který teď vyšel v druhém vydání, byl jedinou možností, jak toho docílit, i když děj je zcela vyfabulovaný. Ale představte si, že to mé dětství bylo od prvních krůčků celé budované na víře. Ta už pak nenechá člověka snadno zplanět, protože s ní se ocitá se světem v neustálém křížku. Ona je vlastně jediným skutečným inspiračním zdrojem, který stojí za to drama v životě a umění. Ona tudíž skýtá také naději, jak se vypořádat s dalšími negativními jevy současnosti, třeba právě s tou globalizací, protože řešení nespočívá jen a jen na člověku.
Vztah k místu, kde se člověk narodil, současní globalisté označují jako nadbytečný balast. Čím ale může být pro spisovatele a básníka? Celý život přece žijete mimo pražské centrum - v jižních Čechách. A i když jste se stýkal s vybraným okruhem přátel, jejichž místo v české literatuře je nepominutelné, neubíral či neubírá vám život na periferii pracovní energii? Jak jste se vypořádával s nesmyslně znějící nálepkou "ruralista"?
Věrnost milovaným místům se rovná věrnosti každé lásce. Dopisy našich přátel exulantů mě vždy znovu poučují, co to znamená zpřetrhat pouta s místy, která navždy opustili. Celé Chicago či Paříž pak mizí před sněním o kterémkoliv navždy ztraceném Zapadákově. V tomto smyslu je zakotvenost velkým darem, v umění často zdrojem ozvláštňujícího vidění. Původně přehlížení regionální autoři jako byli třeba Ramuz, Pourrat, náš Reynek, Deml, Váchal, jsou toho dokladem. Samozřejmě, že kdo touží po rychlém úspěchu, musí holt spěchat do centra dění. Už Pascal však varoval, že "všechna lidská neštěstí od jedné věci pocházejí, kteráž je neschopnost setrvat v klidu ve světnici". To si musí každý zvážit sám. Poměry "normalizační" či ty současné v tom nehrají žádnou roli. Proto ani maloměstský život s periferií nesouvisí. Je to životní styl, kterému může člověk propadnout v Praze jako na vesnici. A ruralismus? Tuhle nálepku mi mohl přisoudit snad jen ten, kdo nemá ponětí, o co tu kdysi v literatuře šlo.
Ve svých textech i svými postoji se hlásíte ke křesťanství. Nikoliv ale jako k nějaké ideologii, ale spíš je u vás přítomno jako naléhavá otázka... Existuje ve vašem nitru svár mezi spisovatelem a křesťanem? Anebo vás dar víry při práci ničím neomezuje, ale naopak umožňuje rozlet v čase a prostoru, zjitřuje vnímavost, pomáhá rozlišovat, vidět věci v celku, přivádět k tajemstvím, nezapuzovat ošklivost...
Být křesťanem bez úžasu z tajemství je snad nemyslitelné. A že osudovost lidských vztahů stejně jako mystérium zla a ošklivosti k němu patří, je samozřejmé. Tudíž popsat a demaskovat třeba právě tu ošklivost patří k povinnostem křesťansky orientovaných spisovatelů a k jejich svobodě, kterou musí církev respektovat, ať jsou křesťany z Božího dopuštění jako já a shodou okolností píšou, či jen křesťany "etickými". V každém případě by církev měla z jejich exkurzí do těchto temných míst čerpat poučení. Nepodstupují to bez bolestného sváru. Jak mi jednou řekl jeden moudrý kněz: "Intelektuálům je třeba odpouštět, protože nesou za nás kříž pochybností, které my nemáme."
Co si myslíte o stále rychleji uvadajícím vztahu církve a umění? Nejsou to už dva naprosto oddělené světy? Církev přece přestala být nejen mecenáškou, ale i vzdělanou inspirátorkou...
Uvadající vztah k umění nevychází možná ani tak ze strany církve jako spíš současného umění k církvi. Ta je pouze přechodně nemocná, ale tím méně by ji věřící umělci měli opouštět. To se nemocným nedělá, zvlášť proto ne, že církev už nemůže být mecenášem či konzumentem jejich tvorby jako za starých časů. Kněží jsou navíc v průměru přestárlí a vyčerpaní a sotva na nich může někdo chtít, aby si po večerech četli třeba v Holanovi nebo sledovali výboje moderního výtvarného umění. Takoví, jako byl třeba můj přítel F. D. Merth, tvořili vždycky v církvi výjimku. Nicméně se mi zdá, že sakrální umění, zejména výtvarné a hudební, i když není "kněžské", už signalizuje jisté změny k lepšímu.
Ve svých knižně vydaných deníkových zápiscích máte 11. srpna 1990 tento text: "Zvykli jsme si, zvlášť tady v Čechách, žít pořád na dluh, tedy bez velkých obětí, které vždy vedou nejen k sebereflexi, ale i k pokání. Spokojenost s málem za málo práce, sebeuspokojení a rovnostářství nás vždy znovu zavádějí do pouště..." Jak to, že jsme za dvanáct let o mnoho nepokročili? A jak z této žalostné konfrontace vychází česká církev?
Pokud jde o českou církev, některé jevy mě děsí. Kupříkladu to, co se donedávna dělo kolem TF UK. Nebo většina homilií, přenášených rozhlasem během nedělních mší. Ta neschopnost udělit toto kazatelské privilegium výlučně těm, kteří jsou s to oslovit nejen věřící, ale i mnohatisícovou obec náhodných posluchačů živým, autentickým jazykem. Potěšující je snad jen množství dobré náboženské literatury, o níž se nám nikdy ani nezdálo.
Za svůj poslední román Hřbitov snů jste na sklonku loňského roku obdržel Státní cenu za literaturu. Posléze se v českých médiích vedla primitivní a žluklá přestřelka o právoplatnosti vašeho ocenění, po případě o smyslu státní ceny vůbec. Nebudu se vás ptát, jak na negativní kritiku své práce reagujete, spíše by mě zajímalo, jak hodnotíte úroveň českého veřejného života, a zejména kultury od listopadu 1989. Co v něm zásadně postrádáte?
Co vím, nešlo o žádnou "žluklou přestřelku", ale o zcela osamělý "žluklý výpad" jednoho kritika, kterého nikdo další nepodpořil, spíš naopak. Nicméně byla to jedna z ukázek úrovně českého veřejného života. Tak to zde chodí, namísto věcnosti emoce, namísto touhy po objektivitě rafání, namísto uvážlivosti vlastní exhibování. Dvanáct let svobody je na změnu chování zřejmě málo.
Jaroslav Durych v jednom svém eseji napsal, že ráj i se svou řečí a hlasem zůstal na světě, třebas v troskách a skrytosti, od našeho života neoddělitelný a stále zahlédnutelný. Souhlasíte s tím i na prahu 21. století? A domníváte se, že ona durychovská "dědičná touha po ráji" či čepovský "dvojí domov" jsou oním klíčem, skrytou vnitřní nutností, tlakem, který nutí člověka tvořit?
Klíč k ráji je každému propůjčen na celý život, aniž píše, tesá či maluje. Kde se tak děje, tam je snad ten klíč jen ostřeji vnímán. Nemyslím si však, že i když pojmy jako je ráj či spása zmizely z našeho každodenního slovníku, že s nimi zmizelo i ono tušení věcí "za", jež tak lákaly třeba Stachuru. Naopak jejich tušení bude právě uprostřed blahobytu s jeho tak častou prázdnotou stále naléhavější. Rád cituji dávný výrok André Malrauxe, že "příští století bude buď náboženské, nebo nebude žádné". Než ale skutečnou naději poskytne světu znovuobjevený Bůh, mohlo by suplující funkci náboženského pojetí světa nabídnout, nebo ji aspoň připomínat, právě umění, bude-li dostatečně tušivé a méně sebestředné.
Rozhovor připravil Miloš Doležal
Věroslav MERTL (nar. 1929) se narodil v Chrášťanech u Týna nad Vltavou. Prozaik a esejista, autor několika románů, knih povídek, esejů, deníkových zápisů a básní. Některé romány byly přeloženy do polštiny a němčiny. Za všechny jmenujme letos znovu vydaný Dům mezi větrem a řekou, Hřbitov snů (2000), Tiché zahrady (1998), Kruhy pod očima (1995) aj. Publikuje v novinách, časopisech a rozhlase, občas přispívá i do Perspektiv. Žije v Českých Budějovicích.

Sedmdesátiletý med

Začněme otřelou slovní hříčkou. Pravý včelí med je zdravý, výživný, chutný a trvanlivý. Totéž můžeme prohlásit o medu i tehdy, když ho napíšeme s velkým počátečním písmenem, čímž dostaneme pravý včelí Med. Ten rozdíl není tak podstatný, v mluvené řeči med a Med úplně splývají a v barokní literatuře se i onen včelí produkt psal zhusta s písmenem velkým. To hlavní je obsah onoho slova: pro nás je důležité, že med, psán tak, nebo onak, je vždy něco milého a pro život užitečného.
To chceme vztáhnout i na onen Med, který se letos v dubnu dožívá sedmdesáti let a má i křestní jméno, a to slovansky veselé a trochu pohanské, totiž Jaroslav. Čtenáři tohoto časopisu tento Med znají velice důvěrně jako činitele redakční rady i jako autora. Přispěl a přispívá k dobré úrovni tohoto časopisu a rozdává svými texty poučení i radost.
Tento Med Jaroslav se narodil v Německém (po válce Havlíčkově) Brodě 19. dubna 1932. Vychodil tam jakési školy, naposledy obchodní akademii a pak nastal velký rok jeho života, kdy se věnoval něčemu konkrétnímu, reálnému; později se už celá jeho činnost zaměřila na literární pomysly a jiné odtažité věci. Ono konkrétní byly jeho oblíbené osinkocementové trouby. Ale nedokázaly ho upoutat k sobě navždy.
Jeho zesnulý přítel, redaktor, pedagog a básník Vladimír Bozděch, zvaný Jahoda, rád a často - k nelibosti J. Medově - líčíval, jak Med otec přivezl na jaře roku 1952 synka, který měl velice daleko k tehdejšímu ideálu příslušníka nové, socialistické mládeže a připomínal spíš jednoho z okruhu Škvoreckého Zbabělců, na pražskou filozofickou fakultu (mladý adept prý měl na sobě horácký kožíšek s vyšitými tulipány na zádech). Obrátil se na odpovědné činitele této školy s žalobou, že se synek jaksi nevyvedl a že pohrdá solidním a praktickým ekonomickým vzděláním a chtěl by se stát jakýmsi novým Šaldou. Že si s ním už neví rady, a jestli by pánové nemohli v této věci něco udělat. Smilovali se a vyhověli: Jaroslav M. začal studovat češtinu a knihovnictví a po pěti letech získal i papír, který mu umožnil šaldovskou cestou se vydat.
Nebyl však příliš v přízni tehdejších mocných, a tak byla ta cesta dost klikatá a nerovná. Uchytil se nakonec na učňovské škole a v tomto prostředí strávil víc než dvacet let. Těch škol prošel několik, od učňovské školy pro dlaždiče a pokrývače (kde chovanci pro literaturu a jiná duchovna moc nehorovali) až po elitní učiliště polygrafické a uměleckořemeslné. Všude zanechal stopu, a tak teď po Česku chodí desítky lidí ve věku rodičovském a prarodičovském a chovají vzpomínku na J. Meda a mají i jakousi libost, nebo aspoň úctu pro literární tvorbu.
Pak se dostal do akademického Ústavu pro českou literaturu a tam je dodneška. Udělal tam dobrý kus práce a přitom ani učitelství neopustil - ví o tom ústecká vysoká škola, dvě fakulty teologické a nyní i jeho mateřská pražská filozofie.
Centrem jeho zájmu byl konec 19. a počátek 20. století. Koncentroval se na literaturu, která v sobě nějak měla, v souladu s jeho oblíbeným slovem, jakousi transcendentálu, spiritualitu křesťanskou, přesněji katolickou; ale nebyl jednostranný a omezený. Vzal pod svá křídla vedle Reynka, Durycha, Demla atd. i Karáska ze Lvovic, a především Viktora Dyka, o němž napsal svou rozsahem i obsahem největší knihu. Především ta zůstane.
Bohužel jiná podstatná složka jeho osobnosti zanikne. To je jeho burleskní, rabelaisovské vypravěčství, sourodé s uměním Hrabalovým. Ale to je jeho chyba a vina. Však mu mnozí říkali, aby ty své vyprávěnky zachytil na papíře. Ale když on raději psal jako Šalda, asi aby nezarmoutil tatínka, který ho na tu cestu vypravil.
A ještě jednu nepominutelnou, ba věčnou dimenzi má osoba Med. Je totiž manželem Mileny Medové, třebaže ta už pět let nežije. Byla to velká intelektuálka a spoluvytvořila podstatně jeho podobu duchovní i citovou. Budiž jí zde hlasitě vzpomenuto. Jistě se těší z toho, jak užitečný je její Med i v sedmdesáti.
Alexandr Stich

Třicet let od úmrtí Antonína Mandla

Na svého dávného přítele vzpomíná mons. Antonín Bradna
Tatínek Áti byl císařským radou a maminka nóbl dáma, která se pohybovala v nejvyšších kruzích. Jejich syn studoval na arcibiskupském gymnáziu, jenže byl o pět let starší a pro nás nedostupná výšina. Po maturitě odešel studovat do Říma. (...) Potom nastala válka, nevědělo se o něm nic. Až teprve v roce 1945 přišel v uniformě anglického vojáka, hubený, přímo vyzáblý. Stal se kaplanem v Kralupech, kde jsem se s ním asi dvakrát setkal, když jsme tam jako skauti projížděli. Zanedlouho se stal Beran arcibiskupem a Mandla si povolal jako ředitele Pastoračního střediska do Prahy. To už jsme se stýkali častěji a pocítili k sobě vzájemné sympatie. Po čase se také konala akce, která se jmenovala "biblické závody". Tehdy jsme se velice sblížili a od té doby úzce spolupracovali. V polovině září roku 1953 jsem přišel do Leopoldova a narazil na Áťu. Byl velice rád, že jsme se setkali...
Jeho zbožnost se rozvíjela pod vlivem matky, tatínek mu brzo umřel. Matka byla františkánská terciářka, kromě toho chodila do mariánské družiny. Stýkala se se Zdenkou Braunerovou, jezuity, paterem Koláčkem a u církevního soudu se vyjadřovala k ženským záležitostem. Jednou ji pozvali na oslavu narozenin kardinála Kašpara. Byli tam samí preláti, kanovníci, světicí biskup... Vzala s sebou malého Áťu, který už rozum bral. A stalo se, že tam někomu spadla na zem kremrole a on se pro ni shýbl, což bylo faux pas. Maminka ho pod stolem kopla a Áťa na celý stůl vykřikl: "Mami, proč mě kopeš!?" Takhle tedy vyrůstal...
Potom se dostal k pateru Klementovi do Legio angelica. Někdo říká, že tam bylo hodně legrace, a málo modlení, ale já tvrdím, že tam bylo obojí. V Římě dostal formaci, rozhled po křesťanském světě. Měl ohromnou paměť, přečetl za dopoledne Izvěstije, a uměl je nazpaměť, pamatoval si celou Renčovu Popelku nazaretskou. (...) Udělal doktorát teologie a licenciát východních věd. Mluvil mnoha světovými jazyky, žádná jazyková oblast pro něj nebyla problémem. Pálilo mu to rychleji, než se stačil vyjadřovat. Mluvil o překot a nebyl valný kazatel. Lidé, kteří věděli, že jsme si blízcí, mi říkali: "Přelož nám, co říká." Ke každému byl velice laskavý, jenom s lidmi hloupými se nerad stýkal.
Vyšli jsme společně z kriminálu, on šel v jednu hodinu, já ve čtvrt na dvě. (...) Áťa mi slíbil, že na mě počká. Vyjdu z brány valdického kriminálu, a on nikde. Šel kolem bachař v civilu, s kterým se dalo mluvit, a ten mi říká: "Šťastnou cestu a už se nevracejte!" A já se ptám: "Neviděl jste Mandla?" - "Jé, ten letěl tady tou alejí k Jičínu." Tak jsem přišel do Jičína, šel na nádraží - Áťa nikde. U pokladny mi paní řekla: "Jó, takovej vysokej pán si kupoval jízdenku do Prahy a odjel, ale já si myslím, že jel opačným směrem." Později mi vyprávěl, jak mu ve vlaku řekli, že jede špatně, a vysadili ho v nějakých Kotěhůlkách. Tam se nad ním smilovala děvečka vrátná a řekla mu, aby se šel ohřát do rudého koutku, a dokonce mu dala čaj, protože to bylo 13. února. Vyčkal na vlak, který jel zpátky, ale nakonec mu vše ujelo a do Prahy přijel až někdy po půlnoci. Došel až k sestře na Hládkov. Mezitím jsem se šel po něm ptát jeho maminky: - "Kde je Áťa?" - "Prosím vás kde by byl - v kriminále!" Já na to: "Ale ne, není v kriminále, pustili ho!" Domů nakonec dorazil až někdy po poledni...
Později dostal rakovinu krve. (...) Věděl tři roky předem, že umře, neboť otevřel lékařskou zprávu a latinsky samozřejmě uměl. Svůj odchod z tohoto světa nesl velice statečně, někdy to až přeháněl, páchal vylomeniny. Třeba přišel k holandskému velvyslanci a povídá mu: "Pane velvyslanče, já vám udělám kotrmelec!" A udělal mu ho na koberci. (...) Nakonec si přál jednoduchý pohřeb, bez řečí, chtěl, aby ho pochovali v texaskách a žlutém kabátě. (...) Byl to člověk humoru, nikdy nebyl uražený, nikdo ho nemohl ponížit, nad to byl povznesen, byl to aristokrat. A troufnu si říci i - světec. Snad mučedník. Nikdy o tom nemluvil, ale něco o tom vím.
Ukázku z připravovaného vydání knihy vzpomínek mons. Antonína Bradny vybral Miloš Doležal.

Kniha, kterou byste neměli přehlédnout - vybírá Jaroslav Med

V loňském roce dostal Státní cenu za literaturu spisovatel Věroslav Mertl; především to bylo za jeho nejnovější román Hřbitov snů, samozřejmě s přihlédnutím k jeho dosavadnímu rozsáhlému literárnímu dílu. Na tento oceněný román jsem zde naše čtenáře také upozornil, protože V. Mertl, jehož publicistické příspěvky se občas objevovaly i na stránkách Perspektiv, patří k našim nejvýznamnějším soudobým křesťansky orientovaným autorům. Tentokrát zde chci věnovat pozornost novému vydání Mertlova klíčového románu Dům mezi větrem a řekou (Host, Brno 2001; kniha je opatřena pozoruhodným samizdatovým doslovem z pozůstalosti Bedřicha Fučíka), jenž vyšel poprvé v roce 1978 a je jedním z nesporných vrcholů celého dosavadního Mertlova literárního díla.
Tak jako většina ostatních Mertlových próz i Dům mezi větrem a řekou se soustřeďuje především na vnitřní život postav, jejich proměn v čase i v procesu jejich duchovního zrání. Poštovní úředník Josef Bernas, hlavní hrdina románu, se dostal ve své rodině do bezvýchodné životní situace. Východisko z ní chce nalézt v dočasném návratu do rodné vesnice Jaktař, kterou ve své paměti vnímá jako jediné místo, kde by mohl načerpat ztracený duševní klid a nalézt znovu životní rovnováhu. Jeho návrat do rodné vsi je poznamenán přirozenou deziluzí - příliš mnoho už nežijících současníků vylidnilo jeho vzpomínkovou lokalitu. Zároveň zde ale nalezne rodný dům, byť zdevastovaný časem, jako opěrný bod svých vzpomínkových životních rekapitulací.
V tomto již neobydleném domě jako by se pojednou Josef Bernas vrátil do šťastného dětství. Na půdě nalezne prastaré otcovy zápisky (mimochodem: jejich text představuje jednu z nejpozoruhodnějších stylových vrstev knihy) a v nich objevuje pojednou moudrost minulosti, jež je stále v nás a bez níž není smysluplné budoucnosti. V jakémsi proustovském toku vzpomínek, kde se přechází plynule z jedné časové roviny do druhé, se mu obnažuje paměť duše, a v ní se zjevuje nejen štěstí dětských let, opřené o otcovu moudrost a matčinu láskyplnost, ale pojednou je zde přítomná i jistota nezcizitelného držení rodných končin a věcí, jež mohou scelit jeho rozbitý život.
V celém Mertlově literárním díle nalézáme několik neměnných tvůrčích konstant, z nichž vyrůstá jeho literární habitus; a jednou z konstant nejdůležitějších je právě doslova archetypální prožitek šťastného dětství, v němž mělo všechno svůj pevný řád a v němž byly hodnoty hierarchizovány s přesvědčivostí ročních období. V Mertlově umělecké ontologii představuje šťastné dětství jednu z nejzávažnějších podstat, je to entita ráje a důvěry ve smysluplnost věcí, z které nás neustále vyhání čas jako ničitel všech našich představ a iluzí. A právě v Domě mezi větrem a řekou je tento prožitek dětství tematizován jako základní předpoklad životní katarze, což znamená, že se zde velmi šťastně a zdařile setkala autorova bytostná intence s jeho uměleckým záměrem, a tak vzniklo pozoruhodné literární dílo, které patřilo a patří k vrcholům celé dosavadní Mertlovy tvorby.
Když vyšel tento román poprvé, Bedřich Fučík v něm viděl jednu z nejpozoruhodnějších soudobých próz a neváhal ho v samizdatovém rukopise komentovat slovy: "Mertl se s velkou uměleckou odvahou i naprostým zdarem pokouší o román-píseň, v němž jsou epická pásma nesena zpěvností, ozvučenou v nejhlubších vrstvách duše..." A já bych k tomu dodal pouze to, že uplynulý čas v žádném směru neumenšil uměleckou hodnotu tohoto románu, který by rozhodně neměl ujít pozornosti našich čtenářů.

Malý průvodce po křesťanské ikonografii

Ukřižování IV

Námět ukřižovaného Krista prodělal v průběhu dvoutisícileté existence křesťanství bohatý vývoj. Nejprve se v katakombách objevují prostá znamení kříže. Postupně se kříž stal pro rané křesťany nástrojem Kristova triumfu nad smrtí a často se zdůrazňovalo, že symbolizuje celý svět, a to i s odvoláním na list apoštola Pavla Galatským (6,14): "Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět."
Motiv kříže rozvíjel i sv. Basil Veliký (PG 30, sl. 557), když napsal: "Kříž je rozdělen na čtyři části tím způsobem, že každá z částí představuje vždy jednu část světa." A dále také sv. Jeroným (PL 30, sl. 608): "Sám tvar kříže, co to je jiného než čtyři části země?" Někteří badatelé dokonce hovoří o tom, že pojetí kříže, jakožto znamení objímajícího celý svět, je odvozeno ze symboliky os "cardo" a "decumanus", které se protínaly v podobách kříže v nově budovaných římských městech či vojenských táborech (castrum). "Decumanus" byla považována za linii nebe, kdežto "cardo" reprezentovala osu země. Výtvarným ohlasem této koncepce může být kříž na klenbě mauzolea Gally Placidie v Ravenně (1. pol. 5. stol.).
Křesťané převzali egyptské znamení života (crux ansata) a ztotožnili ho s Kristovým křížem, jak píše raně křesťanský historik Socrates Scholasticus. Eusebius z Césareje, jiný církevní historik zhruba stejného období, ve spise Život Konstantinův pokládá kříž za symbol nesmrtelnosti. Kříž byl v raněkřesťanském prostředí považován za znamení triumfu křesťanské víry. Dokládá to například i obsah vidění, které měl Konstantin před bitvou s Maxentiem na Milvijském mostě v Římě. Když sv. Helena nalezla v Jeruzalémě Kristův kříž, nechal tam císař Konstantin vztyčit zlatý kříž, ozdobený drahými kameny a gemami (crux gemmata). Zobrazení tohoto triumfálního kříže se objevuje na četných mozaikách v římské říši (např. mozaika v apsidě baziliky sv. Pudenziany v Římě, 384-389; mozaika v bazilice S. Apollinare in Classe, kol. 549).
Po Konstantinově vzoru si jeho četní následovníci nechali na znamení kontinuity a císařské reprezentace zhotovovat nádherné zlaté kříže (viz např. kříž císaře Lothara či tzv. korunovační kříž království Českého, objednaný císařem Karlem IV.). Triumfální kříž drží na některých vyobrazeních sám Kristus (Kristus Victor), jako například na mozaice v mauzoleu Gally Placidie v Ravenně (první pol. 5. stol.) či na mincích antické Viktorie.
Nejstarší vyobrazení Krista na kříži se vzácně objevují až v 2. a 3. století, a to na řecké gemě (Londýn, Britské muzeum). Zde vidíme stylizovanou velkou postavu muže s rozpaženýma rukama a dvanáct apoštolů. Vidíme zde i znamení slunce a měsíce, které se stalo téměř nedílnou součástí kompozice Ukřižování ve středověku.
Důvod, proč se do té doby vyobrazení Ukřižovaného příliš neobjevovalo, byl patrně ten, že zdůrazňování Kristovy smrti na kříži nebylo křesťanskými teology v raněkřesťanské společnosti příliš doporučováno, neboť v mentalitě lidí antického světa byl tento trest vyhrazen pouze těžkým zločincům a otrokům (viz např. osud poražených otroků za Spartakova povstání) a řečtí či římští hrdinové umírali daleko "vznešenější smrtí", bohové pak byli nesmrtelní. Ozřejmují to ostatně i slova apoštola Pavla (1K 1,22- 25): "Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Mesiáše ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství...".
Jan Royt

Liturgie jako komunikace

Z výuky náboženství známe stručnou definici svátostí: svátost je viditelné znamení neviditelné milosti, ustanovené Kristem. Tento extrakt scholastického pojetí svátostí je však sotva pochopitelný dnešnímu člověku a zdaleka neobsahuje veškeré bohatství reálně symbolického slavení spásy v Ježíši Kristu. Scholastika při svém přednostním zaměření na to, jak svátosti působí, vyšla z modelu příčiny a účinku vzatého z věcného světa. To posléze vedlo k zvěcnění svátostí. Scholastické pojetí, které se snažilo "zachránit" objektivitu svátostí důrazem na jejich působení "ex opere operato", zase opomíjelo skutečnost, že člověk by měl do svátostné liturgie přinášet osobní angažmá víry. Tím se otevřel prostor magickému přístupu ke svátostem. Scholastické pojetí ve svých praktických důsledcích vedlo k liturgickému minimalismu, soustřeďujícímu se na správné užití látky a formy. Církevní praxe se od tohoto přístupu neosvobodila dodnes.
Proto je třeba vyzvednout značný přínos publikace olomouckého liturgika Františka Kunetky Úvod do liturgie svátostí . Autor nejprve ukazuje, jak jsou svátosti definovány v dnešní době. Potom čtenáře seznamuje s chápáním svátostí v dějinách církve. To, co čeština označuje slovem svátost, má vztah nejprve k biblickému řeckému termínu mystérion, pak k latinskému označení sacramentum, které poprvé použil Tertulián. Augustin při pojednávání o svátostech užívá instrumentář platónské filozofie. Tomáš Akvinský ve vrcholné scholastice používá pojmů Aristotelových a dochází k pojetí, že svátost je příčinou milosti. Luther naproti tomu svým důrazem na víru říká, že svátost je viditelným svědectvím Boží milosti a víry člověka. V 19. století se konečně obrací zájem teologie k dlouho opomíjeným hlediskům. Tübingenská škola zdůrazňuje, že svátost je darem Kristova spásného díla a působením Ducha se stává mystériem. V první polovině 20. století benediktin Odo Casel charakterizuje svátost jako zpřítomnění Kristova díla spásy v kultovním mystériu. Druhý vatikánský koncil vidí svátost z pohledu vykonávání Kristova kněžského úřadu: svátost působí posvěcení člověka a je oslavou Boží. Pokoncilní teologie dále rozpracovává hledisko symbolické, dialogické, personální a komunikativní. Teologové zdůrazňují též pneumatologickou a ekleziální rovinu při slavení svátostí.
V třetím oddílu knihy je proto věnována pozornost symbolické rovině svátostí, ve čtvrtém oddílu je svátostná liturgie pojednána jako komunikační proces. Velice podnětná je zde kapitola o důležitém postavení eulogické modlitby (eulogie: dobrořečení, žehnání - pozn. red.) ve svátostné liturgii a kapitola o dramaturgii sakramentálního slavení. Pátý oddíl knihy je věnován pohledu na svátost jako dar Boží, který od člověka vyžaduje odpověď víry. V šestém oddílu je čtenář veden k hlubšímu pochopení svátostí poučením, jak svátosti souvisí se sakramentalitou Krista a církve. Na Krista se totiž můžeme dívat jako na prvotní svátost a církev lze chápat jako základní svátost. V sedmém oddílu, který je zároveň dodatkem celé knihy, autor pojednává o nových přístupech k problému "účinnosti" svátostí, jejich ustanovení a počtu. Nakonec ještě autor připojuje malý traktát o milosti, kde mimo jiné klade otázku po vhodnosti charitologie (tj. nauky o milosti - pozn. red.) jako samostatného traktátu.
Kunetkovu sakramentální teologii je třeba vřele uvítat. Konečně máme v češtině knihu, jejíž uvedení do praxe by mohlo umožnit, aby se slavení svátostí konalo jako radostná liturgie společenství, které jedná s vírou v Ježíše Krista v síle Ducha Svatého, ve slově a znamení prožívá osobní komunikaci s Bohem i s bratry a sestrami, připomíná si Boží spásné činy a za ně i za přítomně prožívanou spásu vzdává Bohu díky.
Zdeněk Demel
František KUNETKA: Úvod do liturgie svátostí, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001

Přírodní vědy a teologie

Knihy o vztahu přírodní vědy a křesťanské víry se dají přibližně rozdělit do tří skupin:
1. Protikřesťanská argumentace vyvracející pravdivost Bible přírodovědnými objevy.
2. Křesťanská apologie popírající některé výsledky přírodní vědy.
3. Přístup, který bere vážně obě oblasti a snaží se hledat souvislosti mezi nimi.
První typ knih byl u nás z pochopitelných důvodů prosazován za dob komunismu, dnes však větší význam nemá. Knihy druhého typu se objevily ve větším měřítku po roce 1989 a je zajímavé, že jejich autoři či vydavatelé jsou fundamentalisté ze všech oblastí denominačního spektra českého křesťanství. Knih třetího druhu však u nás téměř nebylo a není. Výjimkou je prakticky jen malá kniha Jiřího Grygara sumarizující některé jeho populární články na toto téma a právě vyšlá kniha filozofa působícího na českobudějovické teologické fakultě J. P. Ondoka Přírodní vědy a teologie.
Jak napovídá sám název, nejde o setkání přírodní vědy s široce pojatým fenoménem víry nebo náboženství, ale s teologií. Vedle sebe tak stojí dva typy vědy, s velmi odlišným předmětem a metodou. J. P. Ondok je navýsost kompetentní k vyjadřování se k tomuto tématu. Studoval teologii a filozofii a vzhledem k poměrům v dobách minulých nemohl veřejně působit jako kněz a dlouhá léta pracoval v Botanickém ústavu ČSAV jako vědecký pracovník. Dialog teologie a přírodní vědy tedy proniká celým jeho životem a je zcela pochopitelné, že je i v popředí jeho odborného zájmu.
Ondokova kniha je na české poměry naprosto ojedinělým dílem. Zpracovává totiž téma na velmi vysoké odborné úrovni, s širokým tematickým záběrem a s přihlédnutím k aktuálnímu stavu diskuse přírodní věda versus teologie ve světě.
Kniha je rozdělena do dvou částí - Základní východiska a Některé aplikace. V první části autor probírá základní modely vztahu přírodověda - víra, ve druhé se pak věnuje některým zajímavým oblastem, které jsou pro tento dialog zvláště aktuální (vznik vesmíru, antropický princip, bioetika apod.).
Vzhledem k šíři problematiky představuje tato druhá část víceméně úvod do jednotlivých oblastí, nikoli jejich vyčerpávající zpracování. Je to pochopitelné, neboť takové podrobné souhrnné zpracováni nelze vtěsnat do jedné kapitoly a často asi ani do jedné knihy. Stav problematiky se nadto stále vyvíjí a mění, takže s nějakým definitivním souhrnem zatím nelze počítat.
Zájemce o dialog přírodní vědy a teologie tedy najde v knize nejen ucelený a solidní úvod do samotných základů problematiky, ale i hodnotné informace k některým konkrétním problémům. A last but not least je třeba ocenit bohatý odkazový aparát, který čtenářům poslouží i jako poměrně obsáhlá aktuální rešerše.
Tomáš Machula
J. P. ONDOK: Přírodní vědy a teologie, CDK, Brno 2001

Teologický sborník 1/2002

Brněnská teologická revue vstupuje do svého osmého ročníku, a to tématem přímo masarykovským - Rusko a Evropa. Vztah obou ovšem nenahlíží průzorem politickým, nýbrž kulturně- náboženským. Důvody geniality ruské literatury 19. století se pokouší formulovat germanista V. Hösle. Historik R. Vlček provází čtenáře legendárním rasputinovským bludištěm. Teolog L. Žák portrétuje osobnost P. Florenského a znalec ruského pravoslaví R. Čemus referuje o současné náboženské situaci v Rusku. Rubrika Portrét přibližuje myšlení Martina Bubera. Nad možnostmi zahrnout do mezináboženského dialogu některé Buberovy koncepty se zamýšlí J. Heller. Buberův vztah k mystice a jeho polarizování náboženských postojů na zbožnost a gnózi komentuje H. Bergmann.
O Rozhovor požádala redakce teologa Josefa P. Ondoka z Českých Budějovic. Téma odpovídá titulu jeho poslední knihy: Přírodní vědy a teologie (CDK, Brno 2001). Podobně jako v knize také zde autor v hrubých obrysech seznamuje čtenáře se současným stavem vědecké diskuse zejména v anglo-americkém prostředí.
Číslo dále přináší článek Lorenze Heina o spiritualitě ekumenického církevního dějepisectví, malou studii o Žalmu 145 z pera Jaroslava E. Sýkory, dokumentační soupis publikací dominikánské edice Krystal z let 1928-1948 a několik knižních recenzí.

Poztrácené příběhy českých dějin

Palackého Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě zná nepochybně alespoň z doslechu každý Čech, i když ne každý si pamatuje správný název. O Palackého zakladatelském díle se zkrátka ví, ačkoliv se dnes už většinou nečte. Do českých dějin se totiž vchází po jiných, mnohem praktičtějších a modernějších schodištích. Ale ani ta nejsou zárukou, že něco podstatného nemineme.
S touto bezděčnou asociací pročítáme druhé, podstatně rozšířené vydání už tak obsáhlé monografie Tomáše Pěkného Historie Židů v Čechách a na Moravě, kterou na sklonku minulého roku uvedlo na knižní trh nakladatelství Sefer. Jak naznačuje název, kniha (vyprávění, esej, encyklopedie) nabízí přístup k českým dějinám prostřednictvím zapomínaných, avšak taktéž nesmazatelných příběhů. Tento tisíciletý úsek českých dějin je pamětihodnou skutečností, nad níž nelze mávnout lhostejně rukou a utvrzovat se v bláhové víře, že její význam už dávno odvál čas. Dějiny neodcházejí, ale dějí se.
Na monografii o osudu Židů v zemích Koruny české jsou pozoruhodné dvě okolnosti: motivace autora a způsob podání. Tomáš Pěkný, absolvent FFUK a novinář, který byl po srpnové okupaci v rámci takzvané normalizace vykázán z veřejného prostoru, takže se automaticky ocitl v hlavním proudu českého disentu, začal monografii připravovat na přelomu 70. a 80. let. Pobídkou mu bylo překvapivé zjištění, že toto důležité téma české minulosti i současnosti nebylo do té doby souvisle zpracováno, odborně ani populárně historickou formou. Také v tomto případě se na tématu podepsaly politické turbulence 20. století bezděčnou i záměrnou ztrátou paměti.
Obdiv si zaslouží pokorná samozřejmost, s níž český vzdělanec začal shromažďovat ve ztížených životních podmínkách podkladový materiál a s nepopiratelnou akribií ho přetvářet do podoby uceleného přehledu. S nějakým vděkem či slávou věru počítat nemohl! Konáno a psáno bylo pro nedohlednou budoucnost, v nejlepším případě pro podzemní samizdat, jehož šíření v některých případech přinášelo četná osobní rizika. Zveřejnění po listopadovém převratu bylo tudíž nepředpokládaným darem osudu mimo jakýkoliv lidský plán.
Tomáš Pěkný v autorské poznámce tvrdí, že jeho hlavní ctižádostí bylo napomoci rychlé orientaci těch čtenářů, kteří mají jen kusé představy o židovské historii na našem území a o židovském fenoménu vůbec. Do jisté míry se tak již předem označil jen za pouhého popularizátora pravd, dostupných v jiných pramenech. Tento záměr zajisté naplnil vrchovatě, ale šíře zpracovaných informací a jejich přehledné členění do logických celků může být i přes zdánlivě nenáročné předsevzetí považováno za samostatný badatelský výkon. O to pozoruhodnější, že četbu neruší vršení nezáživných údajů a vědomostí, jak tomu leckdy i u dobrých studií bývá. Podobný postup si autor vědomě zakázal. Čtenář tak přichází do kontaktu s krásnou češtinou, nezpochybnitelným vypravěčským talentem a živým esejistickým rytmem výkladu, který zároveň nezastírá samozřejmou odbornou poučenost.
Pěkný v autorské poznámce dále upozorňuje, že se pokusil spojit výhody slovníkové a výkladové literatury. Pro čtenáře má tento přístup řadu výhod. Text lze vnímat jako dramatické vyprávění či "sled historických událostí", jak zní název první části, i jako věcnou příručku pro rychlou orientaci v historických okolnostech a reáliích, k nimž odkazuje část druhá. Obě části se zároveň průběžně propojují a prostřednictvím vzájemných odkazů vytvářejí souvislý obraz židovského fenoménu s navazujícími obecně historickými a náboženskými přesahy. Tuto textovou strukturu lze považovat z hlediska čtenáře či uživatele za velmi vstřícnou.
Způsob podání ozřejmuje též autorova strohá poznámka, že pokud mohl, zdržel se komentářů a vlastních soudů. Tomáš Pěkný jistě není první autor, který podobné předsevzetí deklaruje, ale je jeden z mála, který ho až s úzkostlivou péčí dodržuje, čímž svůj historický příběh činí přístupným Židům, křesťanům i bezvěrcům. Dobrovolně se tak vystavuje riziku, že jeho laskavá a neagresivní dikce bude militantnějšími povahami buď přehlédnuta (nedoceněna), nebo naopak zpochybněna. Autor problematičnost židovsko-křesťanského soužití v Čechách a na Moravě nezastírá, nesmiřuje protiklady s ohledem na sporadicky se projevující blízkost, ale také umanutě nevyhledává příležitosti k polemickým výčitkám nebo černobílým odsudkům. Po této stránce je až přísně nadkonfesijní, čímž bezděky umocňuje potenciálně sebezpytný dopad své nezaujaté výpovědi o lidských dramatech a nadějích v evropském prostoru.
Křesťané by proto tento přínos mohli a měli bez předsudků ocenit, protože koneckonců jestliže například krvavé pogromy a vzájemné projevy nenávisti byly - jakože byly! - pak stojíme dodnes před otázkou, jak k tomu mohlo dojít. Nejde o otázku dobově konformní, módně sebemrskačskou či rekriminační, nýbrž existenciální. Nejpravděpodobnější odpověď (nikoliv ospravedlnění pochybných důvodů) lze asi hledat v rovině hříchu a mravního selhání, což sice není totéž, ale má to k sobě velmi blízko. A co svět světem stojí, není známo, že by v prostoru židovsko-křesťanské víry bylo zpytování svědomí a poznávání nežádoucím úkonem.
Vít Urban
Tomáš PĚKNÝ: Historie Židů v Čechách a na Moravě, Sefer, Praha 2001

A sakra!

Běžné zaklení, napsané nad vchodem úctyhodné budovy pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové, trochu mátlo. Nevím, zda tvůrci takto nazvané výstavy znali seriál Miloše Doležala "A sakra - další sakrální atrapa", v němž autor v časopisech Souvislosti a Revolver Revue popisuje výrazné poklesky nového kostelního umění. Bohužel, je jich asi víc než míst, kde se věc povedla. Jakoby moderní doba chrámovým realizacím nepřála, a to ani po sametové revoluci, kdy jejich kvantita vzrostla.
Výstava žáků a absolventů uměleckoprůmyslové školy, která pod zmíněným názvem proběhla v únoru, se ale netýkala kostelního umění. Navštívil jsem ji až poslední den a dozorující paní mi řekla, že některé exponáty už chybí. Snad to ovlivnilo i můj pocit z výstavy, kde jako by bylo víc otázek než odpovědí. Otázky, na rozdíl od jiných výstav sakrálního umění, zřejmě nevycházely z prostředí ghetta, v němž jsme pouze "my, co spolu mluvíme". Asi bych neuměl otázky správně interpretovat, a tak jen několik poznámek:
Uprostřed umístěné video nabízelo příběh: starší, venkovsky oblečený muž se bujně rozmachuje kosou - na nevelkém zoraném pozemku, ohrazeném drátěným plotem. Na čelní stěně pak visel velký bílý kříž od Maxima Velčovského, nazvaný Designed for the Messiah. Do břeven jako by se otiskly části chybějícího těla, nejsem si ale jist jejich realističností. Před křížem šedé klekátko - objekt s názvem "Klekni!". Vedle kříže něco mezi loutkou a reliéfem: objekt Lenky Klodové a názvem Příchod spasitele. Hlídající paní zatáhla za provázek, a nahá žena, po způsobu lidových hraček, roztáhla nohy a porodila dítě. Mezi netradičním pojetím a schválností někdy není pevná hranice, ale věřím, že autorka měla na mysli spíše to první. Položený kříž vzdáleně připomínala Vize Romana Kudláčka, který na fošnách modeloval tělo do různé hloubky zatlučenými stavebními hřebíky.
Část expozice tvoří fotografie: do noci zářící velkoměsta opatřila Štěpánka Šimlová názvy-úvahami. Nad Bergenem: "Hledá něco, v co by mohl věřit"; nebo nad Berlínem: "Mystikové tvrdí, že všechno můžeš mít, když to přestaneš chtít. Ale kdo by o to stál, když už to nechceš." Jiří Thýn hledá "Místa ticha pro moji sestru" - v černobílých fotografiích, třeba na prázdném billboardu u silnice. Socha Pražského Jezulátka, stojící vedle tělesa ústředního topení, připomene slavné surrealistické "setkání deštníku a psacího stroje na operačním stole" - na malé fotografii od Václava Magida.
Kromě studentů vystavují i absolventi, už zavedení umělci: Jiří Surůvka velkou reprodukci - koláž z Michelangelovy Sixtiny, do níž jsou vmontovány siluety padajících bomb. Jmenuje se to Odplata. Jiří David objekt Tvář (Kristovu?) - vyškrábnutou na namazaném chlebu, umístěném uprostřed lesklého plechu. Jan Hísek zastupuje tradiční pojetí: nazaretské domky na obraze Zvěstování připomenou Jana Zrzavého.
Ještě bych mohl dál popisovat: měděný plech v extrémně hmotném, nepravidelném rámu, kde světlo z otvoru uprostřed nedá zapomenout na nositele: čertíka na motorce. Podobný čertík sedí pod stromem na staromistrovsky namalované krajince. V moderním umění je možné všechno. Při vhodné režii také vtipy, laciné aktualizace a postmoderní hříčky vypadají hlubokomyslně. Umělci se rádi zhlížejí ve svých "vynálezech". Napsal jsem na začátku, že se na výstavě nejednalo o kostelní umění - o co ale tedy šlo? Snad o zpochybnění religiozity, která si je sama sebou příliš jistá? Ale polemizovat a ironizovat bývá snadnější než nabídnout alternativu. Služebnost, tak opovrhovaná současnými umělci, bývala přece legitimní součástí programu uměleckoprůmyslové školy.
Václav Sokol