Perspektivy 4/2002

Naše národní zájmy jsou prý ohroženy

Na okraj jedné neuváženě rozpoutané debaty

Benešovy dekrety! Sudetští Němci a jejich nároky! Co na to Evropská unie? Naše budoucnost v Evropě! Nový Mnichov? - Českému člověku naskakuje husí kůže z toho, co neuváženě rozpoutala slova jistých politiků. Je to jen zjitření dávno opouzdřeného zánětu, anebo měníme směr polistopadového pohybu? - Ohrožené "české národní zájmy" jsou sice volebním tématem, ale ve všech postkomunistických zemích nabírá na síle nacionalismus. Kam to spějeme?
FIASKO TEORIE "TLUSTÉ ČÁRY"
"Bylo by stokrát lepší, kdyby to bylo dřímající, zapomenuté téma," soudí o tzv. Benešových dekretech Klaus a s ním mnozí jiní (a nejen v ODS). Minulost je jim kamenem úrazu. Odjinud zase slyšíme, že se s ní máme vyrovnat. S kterou? S předlistopadově normalizovanou? S poúnorovou? Předúnorovou? "Historii nechme historikům," opakuje Klaus tvrzení svého místopředsedy Beneše. Byla by to úleva, kdyby to bylo možné. "Hleďme si raději budoucnosti," říkají mnozí, též ti mladí. Mají pravdu, jenže minulost se ráda vplíží do přítomnosti i do budoucnosti.
Pravda, ne každá minulost. Napoleonské války jsou u nás řádně zapomenuty. Protireformace proběhla dávno před nimi, ale působí jinak. Lze namítnout, že dnešní připomínání dávného sporu je živeno jinými motivy než těmi, které byly tehdy ve hře. Je v tom kus pravdy, ale dokáže-li dávný spor takto na sebe "nabalit" i motivy posléze vzniklé, je sporem dosud živým.
Klaus - a s ním velká část národa - bohužel neví, že zapomenuté dřímající téma neexistuje. Dokud žijí ti, kdo pociťují zraněnost nějakou událostí, jde o aktuální téma, byť někdy "dřímající". Potomci původních obyvatel obou Amerik cítí živě události staré půl tisíciletí...
DĚJINNÁ PŘEVRATNOST DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY
Život sice nedělá tlusté čáry, ale dějiny vytvářejí předěly . To když se objeví něco zcela nového, což nám dojde až časem. Například Masaryk viděl v první světové válce vítězství demokracie nad teokracií, ale nevšiml si, že "zadělala" na nový typ otroctví - totalitní režim. Po té další válce to bylo jasnější. Zvláštní věc: obě války patří jaksi k sobě, první nakousla cosi, co ta druhá dorazila; první jako předehra k té druhé; vpád "zcela nového" nadvakrát.
Obě sdílejí mj. jisté velké téma. Svědkové běsnění té první se vraceli domů s poznáním, že "kdyby existoval Bůh, nemohl by to dopustit"; starší z nás je pamatují. Bylo to i velké téma naší první republiky. - Po té druhé si nejedna zbožná židovská mysl, a nejen ona, klade otřesnou otázku: "Lze ještě věřit v Boha po Osvětimi?"
Druhá světová válka a její kulminace - holocaust - otevřela propast: čeho všeho je člověk schopen! Nekrofilie (slovy Ericha Fromma) se tu nepokrytě staví proti biofilii. Slovy Jana Pavla II.: kultuře života tu háže rukavici kultura smrti. Jedni se brání úděsné konfrontaci doktrínou lidských a občanských práv, jiní si ucpávají uši (např. "popěrači holocaustu"). Na velké téma (je Bůh?) zapomněli ti i oni.
Vpád "zcela nového" v podobě druhé světové války zaskočil celou západní civilizaci. Vše, co se v ní děje, se k němu přímo- nepřímo vztahuje. Vynořují se otázky: Směřovaly snad předchozí dějiny k tomuto propadu? Je snad v Kantovi, Goethovi aj. obsažen zárodek Osvětimi? Je v tradičním křesťanském antijudaismu, v tom teologicko-doktrinálním i v tom plebejském? Cítíme dvojí: rozhodně ne, ale trochu ano.
ČESKÁ ÚČAST VE VÍRU DĚJIN
Židovský historik Dan Diner vidí v druhé světové válce a její kulminaci (holocaustu) zárodečnou událost (seminal event) a zakládající čin (foundational act), svým dosahem srovnatelný s reformací nebo s francouzskou revolucí. Vše podstatné, co se nadále děje, se k němu přímo či nepřímo vztahuje. - Týká se to i novějších českých dějin. I v nich je tato válka vpádem, předělem, po němž je "všechno jinak".
Nebyli jsme - naštěstí! - přizváni k aktivní účasti na realizaci holocaustu, byli jsme jen mlčenlivými svědky, ale i to nás poznamenalo. Jak? Asi jako Mnichov. "Někdy nelze dosáhnout spásy jinak než svatostí," četl jsem kdesi. Řečeno civilně: někdy nelze obstát jinak než heroicky, protože jediným spásným východiskem je jednat proti vší naději. Proti té, kterou dává tento svět, dodejme. Alternativou je - řečeno postaru - odevzdat se do vůle Boží (což se mylně chápe jako zdůvodnění rezignace). Proto bude navždy stát proti sobě "měli jsme se bránit" a "nedalo se nic dělat". Výsledkem je mnichovský komplex české mysli.
Zajímavá obdoba: vytýkají Piu XII., že neprotestoval proti holocaustu dosti heroicky. Kritikové pocházejí z národů, jejichž vlády tomu také zavčas nebránily dost heroicky. - Pravda, soud je to ošidný, protože heroismus mohu uložit sám sobě, nikomu jinému. Není však reakce české politické reprezentace na Mnichov činem, od něhož se odvíjí naše dnes už tradiční preference neheroických řešení?
Příležitostně zmiňujeme počet našich obětí nacistického teroru. Zamlčujeme, že to byli vysoce převážnou většinou Židé, jejichž transportům jsme přihlíželi jako zkroušení, ale mlčenliví diváci, prý se nedalo nic dělat. - Do mechanismu zhouby, rozpoutaného válkou, jsme však aktivně vstoupili po svém: masakrováním a vyhnáním českých Němců.
RADĚJI ŘÍKÁME "ODSUN"
Byla to rozsáhlá etnická čistka, osnovaná reprezentací demokratického státu. Zdráháme si to přiznat, proto sázíme na výmluvy, máme jich několik.
1. My nic, to velmoci. - Ne, rozhodnutí uzrálo jinde. Brutální čistka začala o tři měsíce dřív, než dala Postupim odsunu své placet. Ostatně i rozhodnutí velmocí mohou být nechvalná (co třeba "Jalta"?).
2. Zasloužili si to. - Nerozlišujeme mezi Němci a nacisty, jakkoli se obě množiny překrývaly. Politická vina je paušálně přisouzena všem, i dětem, a etnická čistka je vydávána za akt spravedlnosti.
3. Odsun bledne před zločiny nacismu, bez nichž by se nestal. - Kauzálně vzato, je to pravda, ale zločin je tu prostě "smazán" předchozím zločinem, byť větším.
4. Byla to rozumná prevence. - Revoluční sociální inženýrství nedbá přirozených práv člověka. Les je prý někdy třeba kácet, a pak nutně létají třísky.
5. Odsun je nepřijatelný teprve podle dnešních měřítek. - Vyhnání sudetských Němců umožnila tehdejší obecná demoralizace, způsobená válkou a nacistickou okupací. Ono však bylo nepřijatelné i tehdy, to jen vnímavost byla otupena, ba i záměrně otupována.
Také u nás se mnohé z toho nejdůležitějšího vztahuje k "odsunu". Totalitnímu režimu v sovětském područí se dostalo ospravedlnění i od těch, kdo pociťovali jeho nepravost, neboť byl "hrází proti německé hrozbě". Sám "odsun" se stal precedentem mnoha domácích "odsunů", kdy celé nepohodlné sociální skupiny byly "odsouvány" na periférii veřejného života, ba i do lágrů. Jeho obhajoba se opírá o texty mezinárodních úmluv, ono to jde. Tento právní pozitivismus dodnes podstatně přispívá k necitlivosti vůči přirozenoprávnímu hledisku, a nejen v souvislosti s "odsunem".
KŘESŤANSTVÍ A ČESKÝ POLITICKÝ KATOLICISMUS
Vytěsňování křesťanství z veřejného života činí křesťany (u nás katolické, neboť jsme tu byli většinou) cizím tělesem v národě. Veřejně angažovaní katolíci se tak ocitají ve střetu zájmů. Na jedné straně chtějí učinit zadost své víře, na druhé se snaží nerozházet si to s veřejným míněním, křesťanství odcizeným. Výsledkem bývá nestravitelná, ba nesrozumitelná "plichta".
Tak se V. Beneš-Třebízský v Pobělohorských elegiích snažil smířit své kněžské poslání s nacionalismem mladočeské ražby. O veřejné mínění se ucházela i dobová katolická publicistika v době hilsneriády - atd. Tento chaos přispěl po roce 1918 k hnutí odpadu (jeho vedlejším produktem byl vznik Církve československé) . V nesnadné situaci první republiky se pak Šrámkova lidová strana snažila sloužit více zájmům, což se jí zprvu dařilo, ale neslavně na to doplatila po válce. Ale ani nechuť ke kompromisu sama o sobě není zárukou politické prozíravosti, což ukázala část katolické publicistiky za tzv. druhé republiky.
Křesťanství svou podstatou prostě není politické nýbrž předpolitické (Ježíš působil jako prorok, nikoli jako politik). To neznamená, že by křesťan neměl vstupovat do politiky, naopak, ale je to pro něho riskantnější, neboť i pak má zůstat křesťanem (a má to být znát). - Svět politiky sugeruje zásadu, že účel světí prostředky, což občas odmění tím, že se nějaký podraz jakoby vyplatí.
EVROPA PROTI ČECHŮM - ČEŠI PROTI EVROPĚ?
Ukazuje se, že postkomunistická Evropa epochální rozpad totalitního režimu nezvládá. Je tu patrný regres k etnickému egoismu: Rusko, bývalá Jugoslávie, Ukrajina, Rumunsko, Slovensko, Maďarsko, po "osvětimských křížích" a po odhalení masakru v Jedwabném do jisté míry i Polsko. I Česko! Huráoptimismus našich ultraliberálů a ekonomických technokratů nás toho neuchránil, jen popletl hlavu mnohým.
Tyto národy jsou, každý po svém, vrženy zpět, k hororům a křivdám způsobeným druhou světovou válkou a jejími důsledky, a začínají vnímat své "národní zájmy" touto optikou. Ani západní Evropa není vůči tomu imunní (Rakousko aj.). Projekt evropské integrace, iniciovaný třemi katolíky (Schuman, Adenauer, de Gasperi), který chtěl tuto zátěž překonat, je ohrožen.
Je naše politická elita i veřejnost s to uvažovat v těchto dimenzích? Zdá se, že se nechá vtáhnout do onoho propadu. - Kdo jiný by měl tomuto pokušení odolat než křesťané? Mají přece své velké téma, určené všem. A neměli by je zapřít ve snaze nerozházet si to s veřejným míněním.
Petr Příhoda

Španělská občanská válka - hledání pravdy pokračuje

Koncem minulého roku vyšel český překlad objemné monografie britského hispanisty Paula Prestona Franco. U většiny málo poučených čtenářů tento titul zajisté vyvolá pocit důvěryhodnosti. Jde přece o prestižního britského historika nepřehlédnutelného věhlasu! A když Franco, tak pochopitelně i španělská občanská válka v letech 1936-1939, kdy se prý u Madridu bojovalo za Prahu. Tak se to u nás vnímalo za první republiky, protektorátu, komunistického režimu a s malými obměnami i po roce 1989. Důvody přežívajícího mýtu o boji "demokracie s fašismem" ponechme nyní stranou (dva bloky tohoto označení v tehdejším Španělsku ale neexistovaly).
Řada přemýšlivých španělských vzdělanců již dlouho označuje Paula Prestona za pamfletistu, který nectí fakta. Konzervativní historik Ricardo de la Cierva věnoval Prestonovým tendenčním omylům v monografii o Frankovi (v Anglii vyšla v roce 1994 a vzápětí s velkou slávou i ve Španělsku) celou jednu část své knihy Dějiny nám neukradnou.
Stále živé a nedořešené téma občanské války (jak blízko to má k českému "vyrovnávání se s minulostí"!) nedávno opět otevřel historik a novinář Pío Moa, který na základě studia dobových dokumentů, tisku a autentických projektů či výroků protagonistů Druhé republiky dospěl k překvapivým závěrům. Ty jsou o to závažnější, že je vyslovil někdejší aktivní příslušník komunistické militantní ultralevice v poslední fázi frankistické éry. Vydání autorovy trilogie dodnes doprovází hluboké mlčení akademických a mediálních kruhů.
Nicméně jeden závažný ohlas, byť vyslovený mimo světla veřejných tribun, vyšel překvapivě od dalšího britského hispanisty, Hugha Thomase, od 60. let přímo normativní světové autority v záležitostech občanské války. Španělské vydání jeho dvoudílné monografie v polovině 70. let bylo ostatně jedním z oficiálně posvěcených dokladů "přechodu k demokracii". Hugh Thomas přiznává, že Pío Moa de facto rozbil a vyvrátil vše to, co "jsme o válce dosud psali my". Zároveň se tento liberální historik vyjádřil i v tom smyslu, že občanská válka byla absurdní, protože ve Španělsku 30. let existovala velká třídní harmonie, což nelze říci o Anglii, kde byly pro občanskou válku mnohem příznivější podmínky. Trochu zvláštní tvrzení!
V závěru minulého roku poskytl Pío Moa rozhovor španělskému kulturně-politickému týdeníku La Clave, v němž objasnil některé své teze. V mírně zkrácené podobě nabízíme tento rozhovor k úvaze i čtenářům Perspektiv, včetně dost příznačných dotazů španělské novinářky.
Proč vypukla v roce 1936 občanská válka?
Existují dvě teze. Podle jedné musela levice reagovat na fašistické nebezpečí. Podle druhé existovalo nebezpečí revoluce. Můj závěr je ten, že fašistické nebezpečí vůbec neexistovalo, a že dokonce i ti, kteří o tomhle nebezpečí neustále mluvili, velmi dobře věděli, že neexistuje. Existovalo však revoluční nebezpečí, které umožnilo povstání v roce 1934. Podobný jev poznalo jen velmi málo zemí - že totiž levice povstala proti vlastní legalitě a ústavě, kterou si sama vytvořila bez ohledu na mínění pravice.
Jak se zachovala pravice?
Velká většina pravicových sil, ne všechny, akceptovala republikánskou legalitu a dožadovala se změny ústavy, ale legální a ústavní cestou. Ať to zní jakkoliv podivně, skutečným zastáncem legality byla pravice, přestože se jí tato legalita nejméně zamlouvala. Bránila ji de facto až do vzniku Lidové fronty, kdy nastala situace, na níž pravice vždy upozorňovala, že totiž polovině Španělska hrozí rozdrcení tou druhou polovinou. Měla pravdu? Podle mého názoru naprostou!
Tuto tezi hájíte ve své trilogii o republice a občanské válce. Co vás přimělo ke studiu tohoto období španělské historie?
Je to výsledek víc než sedmileté práce. Původně jsem ani neměl v úmyslu tyto knihy napsat. Začal jsem pokusem o vytvoření jakési knižní reportáže o roce 1936 a přitom jsem si uvědomil, že události z roku 1936 nelze pochopit bez odkazu na rok 1934. Zprvu jsem tomu chtěl věnovat jen jednu kapitolu, ale jak jsem se probíral dobovým tiskem a archivními materiály, došlo mi, že to, co se tvrdívá o roce 1934, neodpovídá pravdě. To, co mělo být původně jen kapitolou, se změnilo v knihu, která samovolně vedla ke vzniku dalších dvou.
Je třeba zdůraznit, že vaše názory jsou zcela protikladné těm, jež zastává většina historiků, dokonce i tomu, co se učí na středních školách a univerzitách. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Ano. Za prvé: někteří z oněch historiků mají pravicový původ, a proto usilují o jakési sebeospravedlnění; přehlížejí mnohá fakta, hodně překrucují, což jsem snad ve svých knihách dostatečně prokázal, a tudíž nakonec vytvářejí ryze ideologický a propagandistický diskurs, který se snažím vyvrátit. A pak je tu další důvod. Většina historiků se dopracovala k určitému postavení, které by nyní strašně nerada ztratila.
Je však nesnadné uvěřit, že by mohlo dojít, jak tvrdíte, k takové falzifikaci.
Nedomnívám se, že v mých knihách je absolutní pravda, jsou v nich pochopitelně i chyby, a proto bych byl rád, kdyby se o tématu diskutovalo, ale neexistuje způsob, jak přimět další historiky k podobné debatě. A jelikož se domnívají, že jiný výklad může být překryt tichem, umlčen, tím lépe pro ně, ale nakonec i pro mě, neboť se alespoň nikdo nevystavuje riziku nebezpečné konfrontace. Já jsem však na takovou debatu připraven.
Nedočkal jste se tedy žádné reakce na své teze?
Ve většině sdělovacích prostředků, až na vzácné výjimky, se rozhostilo záměrné mlčení, i když odezva u některých akademických kruhů byla kladná. Například profesor Seco Serrano označil mou první knihu Počátky španělské občanské války za skutečně senzační, taktéž profesor Cuenca Toribio.
Jaký je váš názor na anglosaskou historiografii, která se věnovala tomuto španělskému období?
Některé výsledky jsou opravdu dobré, například práce Richarda Robinsona o počátcích Frankova Španělska nebo práce Stanleye Payna. Hugh Thomas je již dnes zcela překonaný. A co se týče Prestona a Jacksona, ty ani nelze považovat za historiky, jsou to propagandisté ve službách republiky a Španělské socialistické dělnické strany (PSOE) a jejich výklad je příliš falešný. Když porovnáme to, co tvrdí Preston o PSOE a co tvrdila sama PSOE ve svých tehdejších tiskovinách a dokumentech, je to v naprostém rozporu.
Říkáte, že říjnové povstání v roce 1934, organizované PSOE a politickou formací Esquerra Republicana, bylo počátkem občanské války. Činíte je tedy zodpovědnými za konflikt?
Nemluvím o zodpovědnosti ani o vině. Snažím se pouze upozornit na jejich myšlenky a činy, dát jim slovo. Nepokouším se jejich tvrzení vysvětlovat. Ať hovoří oni sami! Je nepochybné, že PSOE usilovala o občanskou válku. Stojí to tak v jejich dokumentech, oni sami to říkají a stejnými slovy. Výmyslem by naopak bylo tvrzení, že PSOE tento cíl neměla. A pokud jde o Esquerru, byla to strana jakobínského typu, velmi extremistická, která alternativu republiky, v níž by nevládla levice, vůbec nepřipouštěla; a proto zorganizovala vzpouru proti republikánské zákonnosti s použitím legálních prostředků, které jí dala sama republika. A důvod toho všechno? Protože volby vyhrála pravice. To je jediné pravé pozadí celé té vzpoury.
To samé si myslíte o celé PSOE?
U socialistů je třeba rozlišovat mezi Besteirovou frakcí, která byla demokratická a umírněná, a frakcí Larga Caballera, který i po ztroskotání povstání z roku 1934 dál hlásal násilnou revoluci. A protože republikánská vláda byla opotřebovaná a diskreditovaná, socialisté si mohli přisvojit nástupnickou roli, neboť byli součástí Lidové fronty, a prosazovat socialismus sovětského typu.
Jakou roli v tom hrála Komunistická strana?
Komunisté používali rafinovanějších metod. Chtěli, aby sama buržoazní levice reprezentovaná Azaňou za ně vykonala špinavou práci při rozdrcení pravice. Vývoj tak vedl k celé řadě vražd, přepadů pravicových středisek, vypalování kostelů a pohrůžkám smrtí samotným vůdcům v parlamentu. A to se stalo, nezůstalo jen u slov. Calva Sotela zavraždili, zatímco Gil Robles, který byl mnohem umírněnější, se zachránil jen díky tomu, že v kritickou chvíli nebyl doma.
Ale proti republice povstala nakonec pravice, ne?
Pravice dospěla k závěru, že jí hrozí reálné nebezpečí zničení, a proto se rychle prosazují myšlenky odporu. Projevem této tendence je především vojenská konspirace, která se začíná prosazovat tři měsíce po vítězství Lidové fronty, na konci května, kdy se otěží ujímá generál Mola a situace se stává nebezpečnou. Je překvapivé, že Franco až do poslední chvíle váhal (do atentátu na Calva Sotela). Můžeme říci, že Franco choval mnohem větší respekt k republikánské legalitě než Azaňa či ostatní republikánští vůdci.
To, co říkáte, je politicky velmi nekorektní... Uveďte alespoň jeden přesvědčivý a srozumitelný důvod, proč se obvykle považuje za historickou pravdu verze tak odlišná od té, kterou hájíte vy?
Důvod je ten, že během války měla každá strana svou verzi. Takzvaná republikánská strana - což neodpovídá skutečnosti, protože republika zanikla v červenci 1936 - byla stranou Lidové fronty, která šířila svou verzi v souladu se Stalinovou propagandou, takže měla zájem na prezentování svého boje coby obrany demokracie před fašismem, boje odehrávajícího se v již zaniklé takzvané republice. Tato verze se prosadila i mimo Španělsko, především po druhé světové válce, jako následek aliance mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi.
Uplynulo více než šedesát let, Španělé prošli obdobím přechodu k demokracii, ale výklad onoho konfliktu je stále předmětem radikální konfrontace mezi levicí a pravicí.
Bývá mi vyčítáno, že má verze je pravicová. Ale mně vůbec nezáleží na tom, aby byla pravicová, či levicová, ale aby odpovídala pravdě. Problém pravdivosti je však odsouván stranou. Je to dědictví celých dlouhých let, kdy se prosadila verze Španělské komunistické strany. Nezapomínejme, že když se PSOE dostala v roce 1982 k moci, jedním z jejích prvních počinů byl televizní seriál o občanské válce pod taktovkou Tuňóna de Lary, což byl marxistický historik, stalinista ve španělském vydání.
A nemarxističtí historici?
Marxističtí profesoři vždycky vystupovali nejmilitantněji. Ti druzí byli skoro vždycky velmi bázliví, a někdy i velmi zbabělí. Povšiml jsem si, že to, co říkám já, si myslí mnoho lidí, kteří se to však neodvažují vyslovit.
Pokud jde o samotný průběh války, jaká jsou vaše zjištění?
Všeobecně platí, že se téměř nikdy nepřihlíží k válečným proměnám uvnitř levice, jimž přikládám velkou důležitost. Na levici vládly vzájemně téměř stejné nenávisti jako vůči Frankovi. V květnu 1937 vypukla v Barceloně jakási občanská válka uvnitř samotného levicového uskupení. Besteiro, anarchisté a republikánské skupiny povstali proti Negrínovi a Komunistické straně. K četným neshodám došlo také v souvislosti se zlatem odeslaným do Moskvy, které učinilo Stalina absolutním pánem situace. Lidová fronta ztratila kontrolu nad zlatem a dodnes se neví, k jakým účelům bylo použito.
Ve své druhé knize "Republikánské osobnosti vlastníma očima" zdůrazňujete, že vzájemné osobní pocity vůdců měly ráz až jakéhosi sebeničivého pudu.
Tyhle osobní pocity sehrály velkou roli, protože mezi vůdci existovala překvapující míra nenávisti a pohrdání. Azaňa vylíčil ve svých denících republiku v mnohem temnějších barvách než bývá zvykem. Politika je dost špinavý obchod, ale stupeň vzájemné nevraživosti a opovržení je udivující. Lerrouxe, toho nejumírněnějšího, který mohl republiku stabilizovat, odrovnali pomocí loterijní aféry, a tím se připravili o poslední změkčující nárazník mezi pravicí a levicí.
Váš vývoj od extrémní levice k dnešnímu postoji je skutečně ohromující. Na španělské politické scéně existuje řada podobných osudů, někteří lidé jsou dnes například členy Lidové strany. Kam byste sám sebe politicky zařadil?
Nepovažuji se za příslušníka levice, ani pravice. Dnes už znám velmi dokonale levicovou demagogii, sám jsem se dříve v tomto prostředí dlouho pohyboval, a tak jsem možná vůči levici nesmlouvavě příkrý, ale na vlastní oči jsem viděl, kam až to může dospět. Každopádně nejsem členem žádné strany a na žádné členství nepomýšlím.
Vybral a přeložil Vít Urban
Esquerra Republicana de Catalunya (Republikánská levice Katalánska). Koalice levicově nacionalistických stran
Besteiro, Julián (1870-1940). Předseda Ústavodárného shromáždění, Španělské socialistické dělnické strany (PSOE) a odborový předák
Largo Caballero, Francisco (1869-1946). Předseda vlády a jeden z vůdců PSOE, přezdívaný pro spolupráci s Moskvou "španělský Lenin"
Azaňa, Manuel (1880-1940). Dvojnásobný prezident a předseda vlády. Jeden ze symbolů španělské republiky. Autor výroku, že všechny madridské kláštery nestojí za život jediného republikána.
Calvo Sotelo, José (1893-1936). Vůdce pravicové Renovación Espaňola. Za nejasných okolností zavražděn 13. 7. 1936, což byl jeden z bezprostředních podnětů Frankova povstání.
Gil Robles, José María (1899-1980). Vůdce katolicko- konzervativního uskupení CEDA
Negrín, Juan (1889-1956). Předseda vlády a člen PSOE
Lerroux, Alejandro (1864-1949). Šestinásobný předseda vlády a vůdce pravicových radikálů

Aby bylo v naší zemi dobro a pokoj

Autorský tým reaguje na veřejnou diskusi

List k sociálním otázkám v České republice Pokoj a Dobro byl předložen k veřejné diskusi 17. listopadu 2000. Vyvolal širokou odezvu na půdě České křesťanské akademie. Dalšími organizátory diskusí byly: hnutí "Křesťan a práce" spolu s Kolpingovým dílem a Unií katolických žen, Ekumenická rada církví a Akademická YMCA, Pastorační středisko sv. Vojtěcha v Praze, teologické fakulty v Českých Budějovicích a v Olomouci. Listu se věnovaly Lidové noviny (příloha Orientace), Hospodářské noviny, Literární noviny, Listy, Katolický týdeník s přílohou Perspektivy, Křesťanská revue, Kostnické jiskry, Protestant... V Českém rozhlase 6 - Rádiu Svobodná Evropa se celý list četl na pokračování.
Autorský tým chce reagovat na nejpodstatnější připomínky z diskusí sérií článků, tematicky diferencovaných podle zaměření jednotlivých médií. Tento je zaměřen "dovnitř" křesťanských církví a protože list má ekumenický charakter, publikuje jej současně s Perspektivami i Křesťanská revue.
IDEÁLNÍ ORIENTACE KŘESŤANSKÉ SOCIÁLNÍ NAUKY
Pro některé čtenáře byl název listu "klamavou reklamou": místo pokoje a dobra v něm našli analýzu příčin nepokoje a selhání společného dobra. List jim byl příliš kritický, pesimistický, lamentující, planě moralizující.
Jako každá vědecká disciplina je i křesťanské sociálníučení kritické. Navíc je - slovy Jana Pavla II. - ideální orientací, představuje nárok sociálních etických maxim evangelia na společnost určité doby (a určité země). Kontrast principů, mravních norem a závazků směřujících k obci Boží a realita obce pozemské vyvolává přirozeně napětí. Je-li však dobře pochopeno, je vyslovením nároku na křesťany angažované ve světě a na všechny lidi dobré vůle a může znamenat počátek "obrácení", konverze ve společenském slova smyslu - a cestu k pokoji a dobru v naší zemi.
Závazkům prorockého a učitelského úřadu církve (církví) nelze dostát hlásáním pokoje a dobra tam, kde oboje schází nebo kde k němu teprve směřujeme. Obého nelze dosáhnout bez žízně po spravedlnosti. Křesťanské sociální učení rozhodně není pozicí nezúčastněného pozorovatele.
Vášnivou odezvu i obvinění z nemorálnosti vyvolal list u křesťanů, kteří se osobně angažovali ve společenské a ekonomické transformaci minulého desetiletí v politické a vládní sféře. Mnozí tam vstoupili s čistými úmysly, dělali co mohli, věnovali tomu deset let života, prožívali frustrace, zklamání, dokonce byli z politiky vyvrženi jako "nepoužitelní" právě proto, že se snažili být pravými křesťany, a nyní místo ocenění cítí z listu spíše kritiku.
Autoři listu se však necítí být generály po bitvě. Mnozí z nich dali do práce na jeho přípravě také všechnu sílu a zkušenost, včetně té z komunistických kriminálů (ti do praktické politiky vstoupit nemohli už kvůli věku). Sociální vědec či profesor nemůže nechat své profese a vrhnout se do politiky (a dělat svou práci jako hobby či vedlejší pracovní poměr). Tím méně biskup či představitel církve. Je třeba - jak žádá Pán - abychom poctivě a věrně konali své povolání politika, vědce, profesora, podnikatele či dělníka. Též "povolání penzisty": křesťan, kterému leží po celý život na srdci sociální rozměr evangelia, se vzdává "nároku na odpočinek" a pracuje, dokud ho Pán nepovolá. Nic více, ale také nic méně. Svěžest ducha, prokazovaná několika "kmety" z pracovního týmu, si zaslouží obdiv. Všichni jsme voláni ke kajícnosti: zpytujme tedy svědomí a mějme odvahu přiznat si svůj díl odpovědnosti za to, co se nám v minulých letech nepovedlo.
Zaznamenali jsme i paušální odsouzení listu pro jeho zastaralost, pro předválečný obraz sociální problematiky, pro nereflektování dokumentů vypracovaných za pontifikátu Jana Pavla II. Obvinění vážná, ale nedoložená, a proto se na ně nesnadno reaguje. Dialog ve vědecké komunitě má svá pravidla; měl by je mít i v komunitě křesťanské.
LAMENTO - ČESKÁ "KŘESŤANSKÁ SPECIFIKA"?
Důvodem k zpozornění je pro nás vyslovená obava, zda není něco chybného už v myšlení nás, českých křesťanů. Zda naše kritičnost neplyne z pocitu ukřivděnosti, sklonu k mučednictví či přehnaného lpění na "naší pravdě". Odtud naléhavé tázání se, zda to není naše menšinové postavení, proč spíše kritizujeme a "lamentujeme", než abychom přiložili ruce k dílu (a přitom se víceméně "zašpinili"). Zda si nečiníme z "nevěřících" bližních zbytečně nepřátele tím, že kážeme a moralizujeme. A zda vůbec máme morální nárok "poučovat" druhé. - Jsou to skutečně závažné otázky. Jistě budou předmětem dalších diskusí. Také antropologický pohled na "člověka ve světě" a sociálně-etická rovina křesťanského personalismu (k němuž se hlásí encykliky i náš sociální list) by se měly promýšlet i z této perspektivy.
Možným nedostatkem jakékoli analýzy je "přeexponování" obrazu: stíny a světla pak vyjdou příliš kontrastně. V naší minulosti nebyli jen hrdinové a zrádci, mučedníci a katani; široký proud uprostřed nemusí být jen "šedou zónou". Ani křesťané se v minulosti nedělili jen na disidenty a kolaboranty. Přesto vykonali v obtížných podmínkách mnoho dobrého. I v minulém desetiletí dosáhli veřejně angažovaní křesťané (zejména v komunální politice) řady dobrých věcí.
List se však věnuje diagnóze institucí, těch formálních, právních, ale i neformálních, morálních, v orgánech moci zákonodárné, výkonné, soudní a ve vyšších patrech politiky. Ta zastihla křesťany nedosti odborně připravené a politicky nezkušené. Jejich selhání mohla plynout z "nevědomosti, která hříchu nečiní", a teprve poté z mravního selhání těch, kdo se chtěli "udržet". Je to téma zvlášť obtížné: schopnost a ochota podívat se do zrcadla.
Připouštíme, že hodnota občanské svobody, jež nám byla znovu dopřána, není v listu dost doceněna. Všichni jsme v pokušení přijímat ji jako samozřejmost, i když to není tak dávno, co jsme zažívali nesvobodu.
PŘIJMOUT SAMI SEBE I MINULOST - SMÍŘIT SE
V diskusi zaznělo mnoho připomínek k minulosti, ale dosud je málo shody v její interpretaci, dokonce i mezi námi křesťany. List se sice hlásí k podílu naší odpovědnosti, ale stále je to málo. Církve tradičně působily v charitě a diakonii, ale to samo nestačilo a nestačí. Z angažovanosti občanské a politické se křesťané nechali vytlačit anebo rozmělňovali křesťanské principy v kompromisech. Hierarchie nevěnovala sociálním encyklikám a sociální dimenzi evangelia dost pozornosti, a to už od vzniku průmyslové společnosti. Pohromy světových válek, hospodářské krize, onemocnění dvěma totalitními režimy, hnědým i rudým, to vše mělo své kořeny i v sociální sféře, v strukturách hříchu, v institucích a politikách, které odporovaly křesťanskému učení.
V Německu se dodnes katolíci a protestanté neshodnou na míře selhání při nástupu Hitlera k moci a podpory, kterou mu poskytli během jeho vlády. Nelze obejít ani odmítání naší první republiky konzervativními kruhy českého katolicismu, zvláště v době mnichovské krize. Musíme se vyrovnat s účastí křesťanů na okleštěné demokracii 1945-1948, a zejména s kolaborací jednotlivců, skupin i představitelů církví po únoru 1948, kdy se podíleli na vládnutí, které již bylo ve zjevném rozporu s parlamentní demokracií i s křesťanskou sociální naukou.
Pro naši generaci zůstává traumatem poválečné řešení německé otázky. Přední německý autor, u nás dobře známý Manfred Spieker, oceňuje Pokoj a Dobro jako výtečný dokument, ale má námitky k formulaci selhání českých křesťanů po druhé světové válce. To se projevilo nejen "divokým odsunem", ale podle něho vyhnáním jako takovým.
Posléze bychom měli umět přiznat selhání křesťanů v politice transformace a podnikání. Téma je to obtížné, příliš čerstvé a dosud zatížené mimoběžnými zájmy. Ale vyhnout se mu nelze. Dosud nedokážeme nastavit zrcadlo sami sobě. Jsme v pokušení zaujmout pozici ukřivděných a nepochopených. Nejsme tím také sami vinni? Teprve až si na tuto otázku pravdivě odpovíme, až se budeme umět přijmout takové, jakými jsme, až se dokážeme smířit mezi sebou i uvnitř každé z církví tak, aby ti kolem řekli "pohleďte, jak se milují", teprve pak budeme mít znovu šanci oslovit českou společnost.
POKUŠENÍ "VYUŽÍT HŘÍŠNÝCH SKLONŮ"
Profesionální ekonomové kritizují list pro "tradiční nechuť k trhu a nedůvěru v něj" (míní tradici křesťanskou). Teoretická ekonomie pokládá trh za hodnotově neutrální vehikl, který jen realizuje to, co si suverénní spotřebitelé na trhu přejí. Proto prý "žádné ekonomické hodnoty nebo cíle v posledku ani neexistují". Tvrzení listu, že "ekonomické hodnoty nesmějí být postaveny na vrchol pyramidy cílů" (čl. 20), se kritikům jeví jako "technická chyba autorů".
Avšak sociálně-psychologická zkušenost s tržní ekonomikou (již dostatečně dlouhá) je jiná. Zpochybňuje postulát suverenity spotřebitele. Křesťanská sociální nauka kritizuje kulturu konzumismu. "Tato kritika není zaměřena ani tak proti hospodářskému systému jako spíše proti systému eticko- kulturnímu. Hospodářství je pouze jedním aspektem a jednou dimenzí mnohostranného lidského jednání. Je-li absolutizováno, stává se výroba a spotřeba zboží nakonec středem společenského života a v očích společnosti jedinou hodnotou, která není podřízena žádné jiné..." (Jan Pavel II., CA čl. 39). Podobně nelze absolutizovat hodnotu zisku, jakkoli jde o nezbytný indikátor prosperity (o.c, čl. 35). I soukromé vlastnictví je oprávněné, ale v mezích, v nichž slouží prospěchu nejen vlastnímu, ale i těch druhých; pak je, jak ukazuje zkušenost, tou nejlepší formou naplnění "univerzálního určení statků". Není tedy samoúčelem.
Podle křesťanského sociálního učení jsou nepřijatelné excesy nových "sociálních revolucionářů", byť v převleku radikálně-liberálním, kteří jsou s to dokonce pět "chválu rozkrádání" dle zásady "privatizovat co nejrychleji, i kdyby se to mělo rozkrást".
Ekonomická věda je "od Adama" (Adama Smitha) postavena na sebezájmu jednotlivce. "Neviditelná ruka trhu" však vede i v té nejčistší teorii k všeobecnému blahobytu jen za velmi speciálních předpokladů dokonalé a čisté konkurence. Nejsou-li splněny, optimum nejlepšího z možných světů se ztrácí. K tomu, aby se "zázrak trhu" dostavil a měl šanci dlouhodobé prosperity, je nezbytná role státu, a to i dnes. "Hospodářství, zvláště pak tržní hospodářství, se nemůže odehrávat v institucionálním, právním a politickém vakuu" (CA, čl. 48). Historie je plna dokladů selhání trhu i státu. Ukazuje, že ekonomie s pouhým sobectvím nevystačí. Není prosperity bez pevného právního a morálního řádu.
V české postsocialistické ekonomické transformaci (a nejen tam) se objevilo opakovaně čertovo kopýtko pokušení využít hříšných sklonů člověka pro dobro ekonomického rozvoje. Nechybí ani "teologové", kteří to zdůvodňují. Křesťanské sociální učení je zdrženlivé k zapřahání čerta do pluhu, a nejen proto, že politikům, kteří chtějí to spřežení kočírovat, se zpravidla nedostává svatosti Prokopovy. Také moderní směry ekonomické teorie jsou již poučenější o skutečné roli sebezájmu. V teoriích simulujících chování účastníků trhu pomocí aparátu teorie her se ukazuje, že ochota ke kooperativnímu jednání ve prospěch společného dobra je podmíněna agenturou historie (výchovou k vnitřnímu morálnímu sebeomezení), přítomností alespoň "několika spravedlivých" (kteří se drží určitých morálních zásad i tehdy, když krátkodobě prodělávají) a v neposlední řadě "pocitem neukončenosti hry jménem byznys", tedy hlediskem transcendence - i v podnikání. Vzájemná důvěra na trhu je oním "neviditelným aktivem", jehož kvalita rozhoduje o úspěchu jeho "neviditelné ruky".
V materialistickém ekonomismu je málo prostoru a málo pochopení pro "idealismus" křesťanské sociální nauky. Nezbývá než připomenout varování Otokara Březiny: "Národ bez vyšší duchovní pravdy zahyne, i kdyby ho chránila armáda, policie, zákony a vojenské pakty." Naše ohrožení jsou dnes převážně duchovní a morální povahy. Nová materialistická životní filozofie nás nespasí, stejně jako ty přežilé.
Mezititulky a úpravy jsou redakční.
(Tým pro přípravu listu pracoval ve složení: Josef Kaman, Zdeněk Kučera, Cyril Martinek, Lubomír Mlčoch, Josef Plocek, Alois Rozehnal, Luděk Rychetník, Jiří Šenkýř, Jakub S. Trojan, Jiří Vackář, Jiří Vymazal, Bedřich Vymětalík a Pavel Wollner. Přispěli i další spolupracovníci.)

Americký skandál

Zneužívání nezletilých ze strany kněží otřásá katolickou církví ve Spojených státech

Veřejný rozruch začal v Bostonu. Loni v červenci uvedl list Boston Globe, že kardinál Law už v roce 1984 věděl o obviněních proti Johnu J. Geoghanovi, který mezitím opustil kněžskou službu. Média uvádějí, že v bostonské diecézi bylo obviněno osmdesát kněží z pedofilního chování (přečiny se udály během posledních padesáti let); kardinál Law je obviňován z nedbalosti (překládal Geoghana z farnosti do farnosti) a tlak na jeho odstoupení sílí. Jak se ale ukazuje, kořeny dnešního skandálu jsou komplexnější.
OTÁZKA PENĚZ
V roce 1997 byl v texaském Dallasu odsouzen bývalý katolický kněz Rudy Kos za sexuální obtěžování ministrantů. Jeho proces vytvořil precedens, že za škodu způsobenou knězem je finančně odpovědná církev. Diecéze Dallas zaplatila jedenácti obětem 121 milionů dolarů odškodného. Advokáti žalobců, jimž v době procesu bylo pětadvacet až třiatřicet let, přesvědčili porotu, že biskup Grahmann a jeho předchůdce Tschoeppe o Kosově chování věděli, nezabránili mu, ale naopak je kryli.
Tento precedens je uplatňován i v dalších případech. Dosud bylo obviněno přes 3000 amerických kněží a bylo vyplaceno přes 2000 náhrad. S těmito požadavky se musely vyrovnat prakticky všechny diecéze v USA. V srpnu 2001 souhlasily dvě kalifornské diecéze, Los Angeles a Orange County, s vyplacením náhrady 5,2 milionu dolarů v případě populárního kněze Michaela Harrise.
Kosův případ zásadně ovlivnil myšlení amerických církevních představitelů; ti začali s podobnými žalobami počítat stejně jako například tabákové společnosti. Změnilo se i myšlení (nevinných) kněží a mnoha farníků. Začali daleko více než dříve myslet obranným způsobem a zajišťovat se proti možným žalobám, a to nejen žalobám ze sexuálního zneužití: měsíčník Crisis uvádí, že se v několika chudinských čtvrtích zavírají církevní školy, aby se předešlo žalobám za úrazy ve zchátralých budovách.
Diecézi Dallas ovšem hrozí, že ji vyplacení odškodného finančně zruinuje. Bylo třeba prodávat půdu i nemovitosti a propouštět zaměstnance. Hrozilo i zavírání některých církevních škol, ale to paradoxně dallaským katolíkům pomohlo, protože hrozba uzavření školy svaté Anny, jež po generace slouží chudým dětem mexického původu, vyburcovala město i veřejnost k pomoci. Poprvé po letech se tehdy tisk postavil na stranu církve.
Pocit, že obvinění ze zneužití mladistvých je problémem finančním stejně jako sexuálním, potvrzuje i postup biskupa Sullivana z Farga v Severní Dakotě, který dal podepsat zaměstnancům smlouvu, kde se zavazují zdržet se čtrnácti specifikovaných hříchů. Patří sem pedofilie, exhibicionismus, voyeurismus, obtěžkání ženy mimo manželství, sexuální harassment, homosexualita, zpronevěra a řízení pod vlivem alkoholu. Biskup do seznamu nezahrnul bankovní loupež ani terorismus, i když jsou to nepochybně také těžké hříchy. Ale všech uvedených čtrnáct činů spadá do kategorie, za niž může být finančně zodpovědná diecéze coby zaměstnavatel. (Biskup však musel tyto smlouvy stáhnout, protože ho za ně zaměstnanci chtěli žalovat a soudit se o náhradu.)
Na žaloby o náhradu doplatila také diecéze Santa Rosa v Kalifornii, kde se biskup Ziemann zavázal, že zaplatí každému poškozenému psychologickou léčbu. To vyvolalo řadu žalob včetně žaloby proti biskupovi samotnému (žalujícím byl kněz); na náhrady padly peníze, jež diecéze našetřila na stavbu škol, na misie a na charitu.
Po Kosově skandálu se americká církev rozhodla řešit tyto případy tiše - kněze suspendovat a vyplatit náhradu. Evanstonova pojišťovací společnost vypracovala speciální program pro církve, který pokrývá odškodné za nezákonné intimní styky, sexuální obtěžování nebo útok. Diecéze teď mohou získat pojištění, které stojí 2500 dolarů na měsíc a kněze. Právě tento postup se ale letos stal terčem kritiky, jež se koncentruje především na bostonského arcbiskupa kardinála Lawa.
JENKINSOVY ÚDAJE
Ve dnech, kdy bostonský skandál vrcholí a noviny přinášejí titulky typu Sex a hanba katolické církve!, napsal Philip Jenkins, autor knihy Pedofilové a kněží: anatomie současné krize, do listu Pittsburgh Post Gazette článek s názvem Mýtus pedofilního kněze. (Profesor Jenkins je protestant; v roce 1997 se zúčastnil pražského Kongresu rodin.)
V článku uvádí, že se problémem pedofilie mezi duchovními zabývá dvacet let a že za tuto dobu neshledal, že by mezi katolickými kněžími byla tato perverze častější než mezi duchovními jiných církví, resp. mezi muži jiných profesí. Uvádí, že skandály s pedofilním chováním se vyskytly u všech náboženských komunit, u členů letničního hnutí, mormonů, Svědků Jehovových, Židů, buddhistů, krišnovců... Jedné z anglikánských diecézí v Kanadě hrozí bankrot kvůli masivním žalobám tohoto typu, i když anglikánští duchovní nejsou vázáni celibátem.
Jenkins se opírá i o vlastní interní šetření, které prováděly některé katolické diecéze, v 90. letech např. Chicago. Tvrdí, že závadné chování se vyskytlo zhruba u 1,8 procenta kněží (nebylo definováno soudním důkazem, ale konsensem). Podle chicagských statistik se mezi 2200 kněžími vyskytl jeden pedofil. Jenkins vychází z definice, podle níž je pedofilie sexuální zájem o předpubertální děti, a říká, že většina kněžských přečinů nemá tento charakter. Ve většině případů jde naopak o nezletilé ve věku šestnáct až sedmnáct let. Jako příklad uvádí novinářské zprávy o "pedofilním knězi" z kalifornského Orange County, který svedl (současný newspeak mluví o konsensuálním sexu) sedmnáctiletého mládence. Bylo by tedy třeba mluvit spíše o efébofilii (zálibě v dospívajících chlapcích), nebo prostě o homosexualitě.
Dále upozorňuje, že některá čísla jsou přehnaná. Řada žalob, podaných po pětadvaceti až třiceti letech, se netýká sexuálního zneužití, ale prostě tělesného trestu, který tehdy kněží udělovali dětem běžně (pro obojí má angličtina výraz "child-abuse").
OTÁZKA KONTEXTU
To není důvod k zlehčování problému. Naopak. S tím, jak narůstá tolerance k pedofilii v současné kultuře, se lze obávat, že počet aktivních pedofilů v pečujících profesích, k nimž kněžství patří, může narůstat. Pozadím pro "americký skandál" je narůstající produkce a distribuce dětské homosexuální pornografie ("česká pornografie", jak ji nezdvořile nazývají některé americké zprávy), nárůst dětské prostituce a podobné jevy. Pedofilie je obhajována i "vědecky": je přeznačována na "mezigenerační sex". Letos v květnu má v USA vyjít kniha Judith Levinové: Poškozování nezletilých: nebezpečí ochrany dětí před sexem a Kinseyho institut chystá vydání série dokumentů o dětské sexualitě - "nikoli z negativní, ale z pozitivní perspektivy". "Děti jsou poslední baštou staré sexuální morálky," napsal pohrdlivě profesor společenských věd z Univerzity v Missouri, Harris Mirkin. Skupiny obhajující "pedofilii a dětskou emancipaci" působí jak v USA, tak v Evropě (NAMBLA, IPCE).
KDE JE TEDY KATOLICKÝ PROBLÉM?
Všichni autoři, kteří o současném skandálu píší (prostudovala jsem přes třicet textů), se shodují v tom, že podhoubím "amerického skandálu" je nárůst počtu homosexuálů mezi kněžími. Poukazují na to, že v posledních desetiletích biskupové neuplatňují dokument Kongregace pro klérus z roku 1961, který zakazuje přijímání homosexuálů do seminářů a řeholí. Naopak roste nátlak na změnu církevního učení v tomto směru. Nejnovější vatikánské prohlášení tedy přichází v hodině dvanácté.
Toby Westerman ve zpravodajství WorldNet Daily cituje P. Charlese Fiora, který se po celou dobu svého kněžského působení (přes čtyřicet let) zabývá poradenstvím v této oblasti a léta bojoval o větší pozornost biskupů k tomuto problému. I on upozorňuje, že naprostá většina obětí hříšného chování kněží jsou adolescenti. "Zatímco pedofilie je věcí několika málo izolovaných jedinců, chápe se homosexualita jako alternativní způsob života."
Katoličtí laici, frustrovaní dlouholetým nezájmem biskupů o homosexuální chování kněží, založili v roce 1996 skupinu Roman Catholic Faithful, Inc., která se snaží upozorňovat na homosexuální propagandu mezi kněžími: identifikovali například webové stránky, které se jí věnují, a monitorují činnost skupin s podobným zaměřením (např. iniciativa Dignity/USA).
Tlak na změnu církevního učení o homosexualitě je ve Spojených státech značný. Iniciativa New Ways Ministry ("Národní duchovní služba spravedlnosti, dialogu a smíření pro homosexuální katolíky") zde působí už pětadvacet let: před jejím shromážděním letos v březnu požádal sekretář vatikánské Kongregace pro nauku víry Tarsicio Bertone místního biskupa (Louisville, Kentucky), aby zakázal tomuto shromáždění sloužit bohoslužbu. Ve své žádosti arcibiskup Bertone uvádí, že "New Ways Ministry neprosazuje autentické učení katolické církve". Vedení organizace konzultovalo odborníky na kanonické právo a rozhodlo se na bohoslužbě trvat; mši sloužil penzionovaný biskup Leroy Matthiesen z Texasu. - Shromáždění pracovalo ve skupinách. Na jednání skupiny "Katolická škola a homosexuální mládež" požadovali účastníci řadu opatření, kterými by katolické školy vedly mládež k naslouchání homosexuálům. Jiná skupina jednala o "Zpochybnění heterosexismu ve farnostech": požadovala mj. odstranění znaků heterosexismu, jakými jsou oslavy Svátku matek a Dne otců.
Patrně nejtvrdší kritikou katolické církve v USA je kniha Michaela S. Rose "Sbohem, dobří muži", založená na autorově výzkumu v kněžských seminářích. Autor tvrdí, že uchazeči o vstup do semináře, kteří zastávají názory shodné s církevním učením o homosexualitě, o svěcení žen apod., mají v řadě seminářů potíže s přijetím a že atmosféra v takových seminářích hříšné jednání podporuje. Rose používá některá velmi tvrdá vyjádření, jako "homosexuální subkultura v seminářích". Jeho obvinění potvrzuje řada vyjádření, jež v této době vyplouvají na povrch. Tak v listě Boston Herald cituje komentátor Joe Fitzgerald dopis kněze, který používá podobných charakteristik jako Rose. Fitzgerald uzavírá: "Homosexuální subkultura v seminářích existuje a všichni o tom vědí. Média o tom mluví nerada, protože jinak obhajují práva homosexuálů."
OTÁZKA CELIBÁTU
Jakýkoli sexuální skandál spojený s kněžími vyvolává jaksi automaticky otázku po účelnosti kněžského celibátu. Z Jenkinsových údajů vyplývá, že počet incidentů s dětmi je ve všech náboženských komunitách prakticky shodný; srovnání s nenáboženskými pečujícími profesemi (učitelé, vychovatelé, trenéři) chybí. V americké debatě zazněla i poznámka o tom, že letadla, směřující do Thajska za sexuální turistikou, nebývají obsazena duchovními.
Homosexualizace amerických seminářů, o které píše Rose i další autoři, je spíše věcí ideologickou. - Je tu ovšem otázka celibátní kultury, která v období po tzv. sexuální revoluci v USA skutečně upadla. Ilustrativním příkladem tohoto úpadku je kauza kněze Kimballa z již citované diecéze v Santa Rosa: stojí před porotou za to, že před pětadvaceti lety znásilnil čtrnáctileté děvče přímo v kostele. Došlo k tomu ovšem tak, že tehdy mladý kněz uspořádal bohoslužbu slova pro mládež, kde kombinoval čtení z Písma s rockovou hudbou a masážní terapií.
Zdá se tedy, že doba, kdy jakákoli kázeň a pravidla in puncto sexu byla terčem výsměchu, bude pomalu za námi a církev se bude muset vrátit k tradiční kultuře askeze a odpovědnosti.
Katolický publicista Deal Hudson k tomu napsal: "Kritici církve tuto situaci využívají k obhajobě zrušení celibátu a svěcení žen. Neřeknou už, že kněz věrný svým slibům se zdržuje sexuálních vztahů jakéhokoli druhu. Nikdo mi nevysvětlil, jak kněžská manželství - předpokládáme heterosexuální - omezí případy pedofilie."
JE V ČESKU SITUACE PODOBNÁ?
Od americké situace nás dělí několik útěšných rozdílů. Především chybí sudičská obsese, podporovaná v USA úspěšně získanými náhradami za zjevné nesmysly: my neumíme např. žalovat zaměstnavatele za to, že jsme v práci spadli ze židle, na kterou jsme si nešikovně stoupli. Sexuální revoluce u nás proběhla mnohem tišeji a také díky skromnějšímu stylu života se u nás zatím neujalo psychologizující náboženství, podle něhož je sexuální seberealizace svatou povinností člověka a jakýkoli ohled na ostatní je patologickým jevem, který vyžaduje terapii.
Přesto nelze očekávat, že bychom se vyhnuli kterékoli z chorob současné západní kultury; bude proto dobré inspirovat se těmi směry, jež přinášejí uzdravení a smíření. Fráze o "církvi jako domu ze skla" nám nebude nic platná, dokud v tomto domě nesejdeme do komory se starým harampádím a nevyneseme odtud pojmy jako "zdrženlivost", "odříkání", "sebekázeň", ale především "osobní čest".
Michaela Freiová

Strukturální zlo v církvi?

O jednom ohnisku a o jeho přemáhání

I česká média přinesla zprávu, že letos na Zelený čtvrtek rezignoval na svůj úřad poznaňský arcibiskup Juliusz Paetz. Několik dní předtím připomněl Jan Pavel II. v dopise kněžím naprostou nepřípustnost sexuálního zneužívání a pedofilie ze strany nižšího i vyššího kléru. Případ poznaňského preláta pronikl na veřejnost 23. ledna t. r., kdy deník Rzeczpospolita uveřejnil rozsáhlý text Hřích v arcibiskupském paláci. Obsahoval anonymní výpovědi některých duchovních, kteří se již delší dobu snažili neúnosnou situaci v diecézi řešit. Arcibiskup Paetz vše popřel a v dopise věřícím z 17. března uvedl, že ti, kteří o něm šíří podobné pomluvy, jsou lidé "bez příjmení, beze jména a bez tváře".
Krátce nato uveřejnil katolický Tygodnik Powszechny rozhovor s děkanem poznaňské teologické fakulty Tomaszem Weclawskim. Není u nás neznámý: přednášel v Praze během prvních Dnů Josefa Zvěřiny, přednášku otiskly Perspektivy 7/1993. - V rozhovoru mluví otevřeně o událostech, jež vedly k arcibiskupově rezignaci. Rozhodnutí zveřejnit své svědectví zdůvodnil takto: "Opravdu je pro církev dobré, aby se tyto věci nikdy nedostaly na veřejnost? Kvůli dobru církve by k nim především vůbec nemělo docházet! Pokud však nastanou, měly by se řešit co nejdřív - samozřejmě tam, kde se staly. Tentokrát však nerozvířila celou věc jen média, nýbrž i arcibiskup svým počínáním. (...) Měli bychom si uvědomit, v jakém světě dnes žijeme, jak rychle a účinně si lidé vyměňují informace a jak anachronické je myslet si, že stačí o něčem oficiálně nemluvit, a ono to pak neexistuje."
Vše začalo na podzim 1999. Rektor semináře Karkosz informoval Weclawského o zkušenosti jednoho bohoslovce. Arcibiskup ho pozval na soukromou návštěvu do rezidence. Choval se tak, že to seminarista vnímal jako jasné sexuální obtěžování. Vrátil se otřesen a informoval spirituála, poté i rektora. Ukázalo se, že nejde o ojedinělý případ. Při návštěvách nabízel arcibiskup seminaristům dárky a těm, kteří ho navštívili častěji, i tykání. Rektor zjistil, že ho bohoslovci podezírají ze spolčení s arcibiskupem (ten mu totiž dával pokyny, aby za ním bohoslovce posílal). Obrátil se o pomoc na místní světící biskupy - bezvýsledně. V prosinci 1999 osobně navštívil arcibiskupa. Sdělil mu své poznatky a důrazně žádal, aby s podobným jednáním přestal. Po delší odmlce se arcibiskup otázal: "Co tedy? Mám z toho vyvodit nějaký závěr?" Rektor odpověděl: "Samozřejmě!"
Případy se ale opakovaly a zvěsti začaly prosakovat ven. V únoru 2000 navštívil rezidenci profesor Giertych, známý svou občanskou statečností. Arcibiskupovi bez obalu sdělil, že ho oslovuje jménem katolických laiků, kteří si nepřejí, aby k nim doléhaly podobné informace o jejich pastýři. Atmosféra v semináři i v diecézi houstla.
Weclawski a Karkosz pak navštívili jednoho ze světících biskupů s tím, aby biskupové s arcibiskupem promluvili, případně i s kněžími, kteří jsou do věci zasvěceni. Sami byli ochotni se účastnit. Světící biskup prohlásil, že to musí konzultovat s ostatními biskupy a že setkání teď není nutné. Po tomto neúspěchu se v srpnu 2000 rozhodla skupina kněží a laiků písemně informovat Svatý stolec. Do Říma odjel s dopisem Weclawski osobně. Setkal se tam i s kardinálem Ratzingerem. Ten ho vyslechl, ale k důkladnějšímu rozhovoru nedošlo.
Autoři dopisu doufali, že se záležitost vyřeší už během zimy 2000/2001. To se nestalo, zato se objevilo nové svědectví proti arcibiskupovi. V březnu 2001 požádal Weclawski Ratzingera o soukromý rozhovor. Zeptal se, co se dá dělat. Kardinál odpověděl: "Informujte státního sekretáře Svatého stolce kardinála Sodana." Stalo se. Po několika týdnech požádal autory dopisu o rozhovor apoštolský nuncius v Polsku. Vyžádal si písemná svědectví poškozených. V květnu 2001 mu je Weclawski osobně předal.
V srpnu 2001 se objevily první informace v tisku, a to v proticírkevně zaměřeném časopise Fakta a mýty. V září 2001 se rektor semináře Karkosz setkal na vlastní žádost s arcibiskupem a žádal ho, aby omezil kontakty s kleriky. V téže době se on, děkan fakulty a další obrátili dopisem na delegaci polských hierarchů odjíždějících na římskou synodu. Shodou okolností měla být jejím tématem "biskupská služba".
Dopis v dvojité obálce s nápisem Záležitost svědomí: do vlastních rukou obdrželi čtyři delegáti; nunciovi byla předána kopie. Jaká byla reakce? Arcibiskup Michalik, jeden z delegátů, zaslal Weclawskému pohlednici s ujištěním, že celou záležitost svěřuje do rukou Božích a že se za všechny modlí. Nuncius předal kopii poznaňskému arcibiskupovi. Ten požádal signatáře, aby potvrdili pravost svých podpisů. Krátce nato zaslali poznaňští světící biskupové čtyřem delegátům dopisy diskreditující úsilí signatářů.
Na podzim 2001 informovala "důležitá osoba z Krakova" (dodnes v anonymitě) Svatého otce. Shodou okolností byl ve stejné době v Římě i arcibiskup Paetz. Dva dny po návratu svolal všechny vikáře s prosbou o pomoc "proti útokům na jeho osobu a církev" (reagoval tím na zmíněný článek z Faktů a mýtů) . Světící biskupové jim předložili text prohlášení. Stálo tam, že od jisté doby šíří jistá skupina o arcibiskupovi, jehož zásluhy jsou obecně známy, nechutné pomluvy. Světící biskupové i vikáři se plně solidarizují se svým biskupem a modlí se za ty, kteří podobné zprávy rozšiřují. - Jeden z vikářů se zeptal: "Musíme to podepsat?" Odpověď zněla: "Ano." Všichni přítomní pak podepsali. Druhý den objížděli biskupové nepřítomné a žádali podpisy. Prohlášení mělo být čteno v arcidiecézi při nedělní mši, ale v sobotu bylo rozhodnuto je nečíst. Týž den však bylo odesláno do Říma. Patrně to byl poslední pokus popřít informace "důležité osoby z Krakova".
V následujících dnech rezignovali na svůj úřad čtyři vikáři - kvůli "prohlášení". Několik dalších požádalo o vysvětlení; dosud se jim ho nedostalo. Na všechny církevní funkce rezignoval biskupský vikář pro katechizaci Niparko a sdělil důvody. Pro mnohé to byl jasný projev odvahy svědomí. V listopadu 2001 si jeden z biskupů pozval šéfredaktora časopisu Przewodnik Katolicki Stepczaka, někdejšího rektora semináře, který patřil k signatářům všech dopisů a prohlášení informujících o arcibiskupově počínání. Biskup ho požádal, aby v časopise otiskl prohlášení vikářů. Stepczak odmítl s tím, že se to příčí jeho svědomí. Týž večer byl odvolán. Nyní působí v africké Zambii (žádal o to už dříve). Téhož večera (15. 11. 2001) kázal další z biskupů během mše v semináři o vztahu klerika k svému biskupovi, Kristovu zástupci. Přečetl rovněž prohlášení světících biskupů a vikářů. Mezi seminaristy to vřelo. Kázání bylo v rozporu s tím, co mnozí zažili "na vlastní kůži".
Právě tehdy předala "důležitá osoba z Krakova" v Římě své poselství. Papež vyslal do poznaňského semináře dva zvláštní zmocněnce. Ti vyzvali během mše přítomné, kteří chtěli Svatému otci tlumočit důležitou informaci či svědectví, že tak mohou učinit, diskrétnost je zaručena. Od pátku 30. listopadu do pondělí 3. prosince 2001 vedli intenzivní rozhovory s bohoslovci i s řadou duchovních a laiků. Před odjezdem projevili zájem setkat se s arcibiskupem, ten však odmítl. Od té chvíle byl s napětím očekáván papežův verdikt.
Je to příběh zprvu velmi neradostný, závěr však působí očistně. Znepokojuje odpor tolika hodnostářů bez ohledu na pohoršení maličkých, imponuje vytrvalost těch, kdo se jím nedali odradit, i noblesa, s jakou si počínali. Nikoli uražená sebeúcta, ale starost o církev, o shromáždění Páně. I polská církev má své krajně konzervativní křídlo, menšinové, ale vlivné (např. Radio Maryja). Jeho mluvčí se vehementně zastávali poznaňského arcibiskupa - obdoba s naší pražskou teologickou fakultou je zřejmá. Poučení? Za teologickým konzervatismem se může skrývat zkostnatělost establishmentu. A "posvátnost" ještě neznamená svatost.
Jaroslav Šubrt

Glosy

Lidové noviny 29. března uvedly, že v českých školách ubývá dějepisu, že se v nich vyučuje nejen málo, ale často i nevhodně. Upozorňuje na to i Asociace učitelů dějepisu. Důkazy působí věrohodně. Mnozí rodiče školáků to už beztak vědí. Až na vážné zájemce, jichž je asi zlomek promile, nejsou našinci vybízeni k snaze rozumět dějinám. Dějiny jsou sice bezedným tématem, ale nemusejí být nutně španělskou vesnicí. Mohou provokovat k otázkám i k pokusům o odpověď. Seriózní odpovědi jsou zpravidla pokorné. Kdo má tu zkušenost, nemá sice poznání jednou provždy platné, ale získává výhodu: není snadné věšet mu bulíky na nos. - Dodejme, že neutěšený stav trvá už šedesát let. Na většině politiků a vůbec těch, kdo vystupují veřejně, je to znát.
***
Novým pomocným biskupem pražské arcidiecéze se stal mons. Karel Herbst. Slavnostní bohoslužba při příležitosti jeho svěcení dne 6. dubna i následná recepce se od podobných událostí čímsi lišily a člověku chvíli trvalo, než přišel na to, čím to je. Vlastně to není tak obtížné. Bylo to výrazně vyšší procento sympatických mladších i docela mladých tváří. Aha, napadne člověka, salesiáni! Počítejme optimisticky s tím, že se motivovanost těchto návštěvníků projevuje i jinak než účastí na slavnosti, ono to tak totiž je. Společenství následovníků dona Boska je mezi našimi řády a kongregacemi jediné, které nemá důvod k pocitu, že promlouvá k hluchým. Na místě je zpozornět a ptát se, jak to vlastně dělají.
***
Jak zahubit veřejnoprávní televizi? Jednoduše, jak upozorňují Milan Horálek a Erazim Kohák, členové Rady ČT. Stačí nezvyšovat koncesionářské poplatky a spolehnout na inflaci. Finanční prostředky ČT se tak budou tenčit. Jakpak se chová živý organismus, když mu v jeho prostředí ubývá kyslík? Odpověď je jasná. Jak si bude počínat ČT? Rezignuje na náročné pořady? Nebo na některé menšinové? Zbaví se svého druhého programu? V čí prospěch? - Běžný občan dnes tráví před obrazovkou hodiny. Jako kdyby měl do mozku zavedenu elektrodu, která mu určuje obsah vědomí. On si to ale nenechá rozmluvit. Jaký asi bude obsah vědomí diváků, budou-li jim tam vnášeny nenáročné pořady?
ř

Ještě jedna glosa

Nepromluvíš křivého svědectví... Platí i "nenapíšeš"? V Mezinárodním reportu (duben 2002) v článku o změnách na pražské teologické fakultě jmenuje Michal Semín řadu lidí, kteří sehráli nebo hrají nějakou roli v současném příběhu této školy, a každého stručně (a cíleně) charakterizuje. O tom, kdo převzal výuku po bývalém děkanu prof. Wolfovi, píše: "Tímto novým vyučujícím je profesor husitské systematické teologie na Husitské teologické fakultě Doc. C. V. Pospíšil, který se osobně podílel na mediální kampani proti Prof. Wolfovi na stránkách Mladé fronty v prosinci m. r." (toť o něm vše). - C. V. Pospíšil, františkánský kněz, je náš autor. Studoval v Římě, je docentem systematické teologie na olomoucké fakultě a v ekumenickém rámci akademické pohostinnosti, doporučené i církevní autoritou, si udělal profesuru na husitské teologické fakultě, kde i přednáší patrologii (přednášel tam i Prof. Wolf) . Dělat profesuru je akademický rituál, nikoli věroučná formace. - Nemáme dost místa k tomu, abychom uváděli všechny Semínovy charakteristiky na pravou míru. Alespoň v tomto případě chceme Reportu i kolegovi Pospíšilovi ušetřit námahu s uveřejněním tiskové opravy.
ř

Skandalon

Jeden můj známý se dopustil šokujícího poklesku. Bydlí daleko, proto jsem se to dozvěděl až po čase. Přesto jsem začal okamžitě "řešit" svůj beztak už volný vztah k němu: přestat se stýkat úplně, anebo mu říci něco "od plic", nebo říci cokoli, nebo - atd., atd. Nakonec jsem neudělal nic, jen pokračoval v modlitbě a připadal si jako zbabělý měkkýš. Kdesi však ve spodních vrstvách vědomí se krčil zárodek lepšího řešení, než jakého jsem byl schopen zrovna teď a tváří v tvář. Tak běžely dny a týdny.
A pak mně přišlo a zaskočilo následující srovnání. Můj známý, ateista, svým pokleskem sestoupil jenom o jeden schůdek níž, než jak jako ateista žije. Já svými poklesky, které "opticky" zdaleka nevyhlížejí takto skandálně, sestupuji ovšem pokaždé o mnohem více schůdků z roviny života křesťana. Amplituda jeho odchylky je téměř nulová. Amplituda mých vybočení je tím pádem hrozná. A na oba se dívá Bůh.
Jak to, že jsem si tento rozdíl neuvědomil hned? Jak to, že tento nepoměr tak málokdy vidíme? Myslím, že je to důsledek něčeho, co by se dalo nazvat nedozřením pravdy o poměru lidského rozhodování k Boží spoluúčasti při něm. Domníváme se totiž, že my jsme tím aktivním hybatelem, a Boží milost se jen připojuje, aby nám pomohla, aby nás posílila, aby korunovala naše snahy. A i když jsme v teorii přijali fakt naprosté nezasloužitelnosti milosti, psychologicky to vnímáme víceméně jako "jedna ku jedné".
To však je tak hluboký omyl, že bez přímého poznání je téměř nevyvratitelný. Proto se místo teoretizování obraťme ke zkušenosti jednoho velkého světce, Jana Vianneye, o němž lze bez nadsázky říci, že neznal nic než holou duchovní praxi. Ten jednou prosil Boha, aby v této oblasti poznal stav své duše, a byl vyslyšen: "Viděl jsem tehdy, že nám Bůh vnuká naše dobré činy a tvoří je v nás. My spolupracujeme pouze svým souhlasem, který často odmítáme. A tu nám zbývá jenom naše zloba. - To vědomí jsem měl po osmnáct měsíců. Boje se, abych jím nakonec neztratil odvahu, prosil jsem Boha, aby je ode mne odňal, což se i stalo." (Toto svědectví bylo uvedeno v procesu jeho svatořečení.)
To je dno naší existenciální pravdy, a odtud by mělo vycházet řešení čehokoli, tedy i mého vztahu k člověku, který mě šokuje nepředpokládaným poklesnutím. Ateista nedbá Božích impulsů - inu proto, že je ateista. Já často nedbám Božích impulsů, přestože jsem Kristův. - Zde, na bázi tohoto příbuzenectví, se začíná rýsovat řešení mého vztahu i k tomu nejposlednějšímu člověku, i k tomu "nejhoršímu": vždycky je to jen brácha, který je v průšvihu. A v takové situaci přece každý dobře ví, jak jednat, co dělat, co říct, co zamlčet, jak dlouho počkat a kdy přispěchat s aktivitou.
A pokud nám uvedená zkušenost francouzského světce připadá jako přemrštěnost (i s takovou reakcí už jsem se setkal), pak to nesvědčí o ničem jiném než o našem nedostatku v metafyzickém poznání. Vždyť když dostávám všechno, tedy i sebe, pak je zřejmé, že to, co je "navíc", tj. tvoření dobra v nás, je dar v tomtéž ontologickém (jsoucnostním) řádu, který se vymezuje vztahem tvora k jeho Stvořiteli. Zde je na místě nikoli pýcha a vzdor, ale vděčnost a tiché soustředění. Protože jedině za tohoto předpokladu můžeme vytěžit něco z faktu, že v Kristu patříme Bohu; a v tomto řádu, jedině v tomto řádu můžeme být prospěšní ve vztazích ke komukoli.
Blažej Juřena

Ad: Hromosvod českého episkopátu

Perspektivy 2/2002
(...) Rozhovor mi připadá tendenční. - Nejprve k výstavě INRI. Oba pánové pokládají lidi, kterým se výstava nelíbila, za nevzdělané. Nesouhlasím. Znám umělce, kteří jedno a totéž dílo svého kolegy hodnotí různě, od vysokého ocenění po odsouzení. Vnímání uměleckého díla je věcí nejen rozumu, ale i citu. Označit člověka s jiným vkusem za nevzdělance je urážlivé.
Co se týče KTF: katolická veřejnost byla tiskovým mluvčím ČBK málo informována. Článeček v KT z 20. 1. 2002 byl nedostačující. Mluvčí ČBK dělá chybu, když k prohlášení ČBK připojuje své vlastní názory (...). Pokud tak činí, využívá (či zneužívá) svého postavení. Řadové věřící zajímají stanoviska ČBK, nikoli osobní názory P. D. Hermana (není tím hromosvodem tak trochu vlastní vinou?).
Když se ČBK na nějakém stanovisku nesjednotí, přimlouvám se, aby nám byly sdělovány názory jednotlivých biskupů. Je veřejným tajemstvím, že například mons. J. Koukl má na problém KTF jiný názor, než jak referoval P. D. Herman za celou ČBK (...) . Když dům ze skla, tak opravdu ze skla!
Z dopisu V. Beránkové, Praha
***
Vážená paní, je na mně, abych reagoval, protože novinářskou odpovědnost za interview má ten, komu byl poskytnut. Nejprve k výstavě. Řeč byla nikoli o těch, jimž se nelíbila, ale o těch, kteří ji v dopisech Danielu Hermanovi označovali za víru znevažující, urážející Boží majestát čili za rouhavou, a jemu zazlívali, že ji neodsoudil. Jejich hodnocení nebylo estetické, ale morálně teologické. Nerozlišovat tato dvě měřítka je bohužel věcí nedostatečné vzdělanosti. A pokud někdo odsuzuje něco, co sám neviděl, rovněž se nechová jako člověk vzdělaný.
Co se týče KTF: kdo chtěl, mohl být informovaný více. Perspektivy v posledních letech informacemi neskrblily. - Má, či nemá mluvčí ČBK připojit k sdělení oficiálního stanoviska svůj osobní názor? Záleží na tom, ke komu mluví. Vystupuje-li ve veřejnoprávní televizi na žádost jejích redaktorů a mluví-li k široké veřejnosti, záleží na nich. Praxe ČT to připouští, redaktor se může koneckonců tázaného na jeho názor zeptat (novináři to rádi dělají). On ho nesmí v žádném případě vydávat za stanovisko ČBK (to se ale nestalo). Záleží i na samotné ČBK, zda to svému mluvčímu toleruje. Zatím o nějakém projevu nespokojenosti nevím.
Interní jednání ČBK je její věcí a záleží na biskupech, zda chtějí informovat veřejnost i o jeho průběhu a o případné odlišnosti svých stanovisek. Pokud nechtějí, mohou k tomu mít rozumný důvod. Připomínám jen, že kompetentní autoritou ve věci KTF je jednak její Velký kancléř a nad ním příslušná kongregace Svatého stolce a jednak rektor UK a nad ním ministerstvo školství - nikoli ČBK.
Petr Příhoda

Ad: Máme v církvi problém

Perspektivy 3/2002
Díky za přechod diskuse z WWW na "pevné" médium. (...) Pan farář, kterým to začalo, zřejmě zdaleka není od farnosti tak oddělen, jak by se zdálo. To, že nežádá o změnu pro sebe, že mlčí i farnost, je dokladem docela "spolupracujícího" celku. Nelze spekulovat o tom, co se tam skutečně děje, na to je zpráva příliš stručná. Je však dostatečná, aby bylo možné nahlédnout polarity procesu.
Svátostná služba je zásadní, lze ji poskytovat aktuálněji a účinněji, jak se jinde již děje. Problém je ve vynucených potřebách ("navštívím vás jenom se svátostnou službou")...
Peněz je k uzdravení silně potřeba - pokud jeden není tak prostoduchý, aby čekal, že zranění minulosti se zacelí jen tak. Spíše naopak (...). Máme např. centra duchovní obnovy: kolik tam stojí jedna noc (i bez honoráře)?
Partnerství s Kristem, i pro kněze jakkoli zásadní, potřebuje i svou viditelnou část: vztah s farností a diecézí vůbec. V takovém zajištění bude i setkání se světským státem lépe zajištěno. Umím si představit namísto teritoriálních center dnešních vikariátů (děkanátů), pečujících o své okolí, obdobné vztahy typu partnerských měst, třeba i přeshraničně (...). Bude to stát více benzinu, ale určitě to bude levnější než "sudetská katastrofa pohraničí" v každé generaci.
Volba farnosti by neměla znamenat slabost a bídu jedné komunity a triumf druhé (...). Kristus bude v těch chudých někdy přístupnější. Biskup to jistě nepřehlédne.
Kontinuita také něco stojí. "Televizní církev" vzniká a roste ještě rychleji než ta, která má počátky ve Skutcích apoštolů (...). I anglický trávník roste staletí.
Hierarchii bych nepřeceňoval. - Slyšící církev koná většinu vyučování na svých dětech. V porovnání s tím je služba hierarchů nepatrná: rodič učí 24 hodin denně (...). Duchovní život je lidský, tedy laický, i u papeže. Přijaté služby jej jen obohacují. Moc biskupů, pokud je vědomá (což při pohledu na hůl v ruce snad ani jinak nejde), je cenná. Nemá však vojáky, očekává statečnost. Kněz vyplňuje postavení, které otcové rodin ignorují (...).
Z dopisu P. Pavla Michala, Nové Město pod Smrkem

Farnost: což začít odjinud?

Perspektivy 3/2002
Hned čtyři stati v minulém čísle míří na problémy života farnosti: na str. 4 a 5 (dvakrát) a 8 (nejbolavěji). Obsahují jistě i různá povzbuzení, nevím jen, nakolik návodná. Tak I. Cieslik cituje koncilový dokument (Presbyterorum ordinis 6), že středem života farnosti má být společné slavení eucharistie. Z toho ale ještě neplyne odpověď na otázku, odkud začít. Ukazuje, o čem každý může zcela konkrétně uvažovat, co zlepší součinnost kněží a laiků? Sám vidím podnětné východisko především v pohledu víry na církev v současném světě, a zvlášť na místo a poslání laiků.
Dnes ještě víc než v době Pia XI. (+ 1939) platí jeho výrok, že jediné evangelium, které jsou lidé ochotni číst, je život křesťanů. Život z víry není ovšem pouze "na export", má pro věřící smysl sám o sobě. Ale ať se na něj díváme z toho či onoho aspektu, patří k němu úsilí křesťansky zvládat podmínky dané zde a nyní, a ty se nejcitlivěji týkají laiků. Za totality byly krušné, ale přehledně "černobílé". Ulehčila nám je svoboda? Sotva. Jsou jen jinak náročné: spadli jsme do nich naráz a bez přípravy (demokracie, trh...); jsou pestré a nepřehledné; přinášejí nová nebezpečí; stále se mění; vyžadují víc osobní odpovědnosti - a zejména otevírají širé pole svobodné iniciativě pro nejrůznější hřivny nás všech.
Moc lituji (byť ne nečinně), že se na to vše od začátku nezaměřuje příprava plenárního sněmu. Tolik nových úkolů pro osvětu, pro součinnost laiků, i laiků s kněžími a biskupy! Mnohé z těch úkolů "svět" opomíjí, takže čekají na křesťany - včetně ekumenické spolupráce a burcování lepších stránek spoluobčanů - ale někdy snad čekají právě na katolický přínos.
Podle koncilu máme jako církev být i "znamením a nástrojem", nakolik tento cíl sledujeme - leckdy jsme v té věci spíš "mimo podezření". Co nás může k uvedenému úkolu disponovat? Není to pozornost k těm problémům kolem, jež máme s ostatními společné? Dokážeme pro dobrá řešení získávat? Výborně. Budíme nutně odpor? Snažme se tím o srozumitelné svědectví evangeliu! (Naproti tomu oblast symbolů a tajemství patří k vnitřní posile církve: tak rozumím Cieslikovi.)
Sněmovní kroužky hlásí občas údajnou obavu kněží, "aby laici nezašli moc daleko". Kam, v čem? V liturgii? Nevím, snad. Ale v péči o mládež v obci apod.? Tam přece horlivost naopak laiky s kněžími sblíží (i dál než na farní bázi). - Š. Plaček píše o místech, kde takové aktivity raší. Je tu i foto Komunitního centra v naší farnosti. V čerstvém příspěvku pro farní zpravodaj jsem uvedl, že po letech ne-odezvy přestanu snad na tuto notu psát "nahoru", a dám přednost místní obci.
Ale Sněm - ten přinejmenším! - bych tuze nerad vzdal.
Václav Frei

Politik s duší básníka

Koncem loňského roku zemřel v Paříži bývalý senegalský prezident a současně i známý francouzsky píšící básník Léopold Sédar Senghor. Pocházel ze zámožné rodiny usazené v přístavním městě Joalu. Narodil se 15. srpna 1906 (matriky tehdejší koloniální správy ovšem uvádějí datum 9. října). Rané mládí prožil v centrálním Senegalu, tehdy ještě minimálně dotčeném moderní civilizací. Tamní tropicky barevná příroda a prastaré zvyky kmene Serenů, sahající k hlubinám animistických kultů, se později staly jedním z důležitých inspiračních zdrojů jeho básnického díla. Vytvářely pozoruhodnou směsici s jeho vroucně prožívanou křesťanskou vírou, zprostředkovanou katolickými misionáři. Právě jejich zásluhou byl v osmi letech přijat na obecnou a později i střední školu (lyceum v Dakaru), kde s vynikajícím prospěchem maturoval.
Původně snil o kněžské dráze, nakonec se rozhodl pro studium na pařížské Sorbonně. Záhy se zde dostal do víru pestrého politického a kulturního života francouzské metropole. Pro jeho další vývoj mělo důležitý význam přátelství s černošským básníkem Aimé Cesairem (nar. 1913). Společně formulovali zvláštní ideový program, známý pod pojmem "négritude", který prosazoval myšlenku návratu Afričanů k jejich tradičním kulturním hodnotám. Oproti chladnému evropskému racionalismu zdůrazňovali vroucí emocionalitu a niternou bezprostřednost původních obyvatel černého kontinentu. S básnickou licencí hovořil o potřebě "černého kvásku, nutného pro bílou mouku". Pro literaturu tohoto hnutí byla typická nejen nostalgická vzpomínka na ztracený ráj, nýbrž i přesvědčení o pozitivním rozvoji velkých kultur světa, jehož hnacím motorem je jejich vzájemné ovlivňování a obohacování. Zde byl zvlášť patrný vliv německého etnografa L. Frobenia a do jisté míry i T. de Chardina, k jehož odkazu se rád hlásil.
Senghorova básnická tvorba se vždy vyznačovala výrazným rytmem - i kvůli doprovodné funkci tradičních západoafrických hudebních nástrojů. Byla charakteristická také dlouhým, melodickým veršem, ovlivněným biblickými žalmy a tradicí francouzského symbolismu, zejména poezií P. Claudela a P. Valéryho.
Roku 1935 nastoupil na místo středoškolského profesora. Po vypuknutí druhé světové války byl povolán do francouzské armády, ale již v červnu 1940 se ocitl v německém zajetí, kde strávil dva roky. Krátce po jejím skončení byl zvolen poslancem francouzského parlamentu a v roce 1960 se stal prvním prezidentem nezávislého Senegalu. Svou funkci vykonával dalších dvacet let. Jeho země se na africké poměry vyznačovala nejen neobvykle vysokou životní úrovní, ale především politickou stabilitou. Skutečnost obdivuhodná i proto, že v čele země z pětadevadesáti procent muslimské stál praktikující katolík.
Po nenásilném(!) ukončení své politické kariéry žil L. S. Senghor dlouhá léta se svou druhou manželkou ve Francii a zde také ve svém normandském sídle loni 20. prosince zemřel. Francouzský prezident J. Chirac na jeho adresu výstižně poznamenal: "Poezie ztratila jednoho ze svých velkých mistrů, Senegal výjimečného státníka, Afrika velkého vizionáře a Francie dobrého přítele."
Gustav Erhart

Dějiny hudby na Moravě

Aneb jak vykládat hudební kulturu
Pojednání o hudebních dějinách je jedním z nejnáročnějších muzikologických úkolů, k němuž se přistupuje jednou za několik desetiletí. A to nejen pro hloubku času, značné nároky na znalost problematiky různorodých období, faktografie, pramenů a stále se rozšiřující obecné i regionální literatury. Vzhledem k rozrůstajícím se vědomostem a pohledům je třeba vždy znovu hledat odpovídající koncepční uchopení látky, její organický rozvrh do časových a věcných úseků. Je třeba interpretovat vnitřní vývojovost jednotlivých složek hudební kultury, její sociální funkce a uměleckou stylovost.
Z pohledu laického čtenáře by se zdálo, že jde o záležitost čistě odbornou a akademickou. Avšak pozorný zájemce i bez vědecké kvalifikace postřehne, vytratí-li se z výkladu systém, vývojová logika, posloupnost nebo dostane-li se do rozporu s obecnějšími znalostmi a tematickými nároky. Každý hudebněhistorický projekt proto vždy musí nejprve nalézt odpovídající způsob řešení. Pokud je správně založen, umožní plné pochopení historického a uměleckého nezbytí hudby, jejího místa v příslušné chvíli a společenských souvislostech.
Nový svazek Vlastivědy moravské, věnovaný dějinám hudby na Moravě, napsali dva profesoři brněnské univerzity - Jiří Sehnal a Jiří Vysloužil. Sehnal je specialista na 17. a 18. století a patrně největší znalec starší hudby na Moravě, Vysloužil se orientoval na folkloristiku, L. Janáčka a evropskou hudbu 20. století. Autorsky se podělili zhruba podle svých časových specializací.
Hovoří-li se dnes o dějinách hudby, pak nejde jen o její tvůrčí, skladatelskou vrstvu, nýbrž o hudební kulturu jako takovou. Bez pojetí hudby jako tvorby, její interpretace, podílu zainteresovaných společenských vrstev, institucí a osobností, jež ji uvádějí do znějící podoby a do života a vytvářejí nejrůznější potřebné podmínky pro její existenci a další vývoj a rozvoj, bez pohledu na její přijetí (případně odmítnutí) by se hovořilo jen o hudbě napsané, nikoliv o hudbě znějící. Nevěděli bychom, jak žila ve společnosti, jak na ni lidé reagovali dalšími počiny organizačními, finančními, tiskovými, tvůrčími a jak plnila svou roli důležitého fenoménu sociálního a estetického.
Během posledních desetiletí akademické spisy o dějinách hudby k takovému uspořádání už nutně směřovaly. Rozhodnějšímu pokroku v tomto směru bránily předsudky vůči neumělecké hudbě a nedostatečná znalost sociálně hudební problematiky. Hudební věda se převážnou měrou orientovala na tvůrčí sféru, její historii a stylovost. Tendence hlouběji porozumět hudbě, jejímu uměleckému vymezení a specializovanému zakotvení v různých společenských vrstvách a k rozličným účelům, tedy jejím sociálně hudebním funkcím, se s obtížemi prosazovala až asi od šedesátých let.
V Dějinách hudby na Moravě je dvojí způsob interpretace demonstrován velmi výrazně. Mezi autory patrně nedošlo k dohodě, přístup k řešení je ku škodě věci rozdílný, bohužel se závažnými důsledky. Už přetržitost výkladu mezi poslední kapitolou prvého autora a první kapitolou autora druhého, které se týkají první poloviny 19. století, naznačuje porušení kontinuity.
J. Sehnal si na základě celoživotní reflexe při pramenném historickém studiu a autorské spoluzkušenosti s přípravou akademického díla Hudba v českých dějinách (1983) uvědomoval onen nezbytný elementární koncepční nárok. U nás poprvé člení a vykládá dějiny důsledně jako funkcionálně a časově strukturovaný kulturní celek. Hudební druhy a žánry nezávisle na tradiční mechanické periodizaci důsledně sleduje ve vazbě na sociální a institucionální objednatele, pro něž hudba vznikala a jimž sloužila (církev, chrám, šlechta, měšťanstvo, venkovský lid). K syntetickému uplatnění tu přicházejí jeho úctyhodné výsledky z výzkumů chrámové hudby (řády!) a plné pochopení sociálních kořenů hudebního vývoje. Jeho výklad hudební kultury má proto přirozenou logiku a celistvost.
Vysloužilova část je v tomto ohledu komponována vysloveně nešťastně. V principu je bez ohledu na předcházející Sehnalovy partie založena na překonaném pojetí, které sleduje toliko, nebo převážně směrodatnou artificiální složku hudby (skladatelé) a některé čelné provozující instituce (divadla, orchestry, ansámbly, sólisté). Tak byl nepřijatelně zúžen pohled na hudbu jako různorodý umělecký a společenský jev, který nota bene v nové době zůstává v pamětnickém povědomí. Od 19. století se kromě toho hudební kultura rozevřela do nesmírné, pro badatele obtížně zvládnutelné šíře. Při takovém přístupu zmizela ze zorného úhlu chrámová hudba, novodobé osudy jedinečného moravského folkloru, jako by neexistovala obrovská oblast hudby nonartificiální, od dechovek přes jazz k rocku, hnutí sborové (pěvecká sdružení, novodobý rozkvět sborového zpěvu). Nedovíme se, jak se konstituovaly a jaký význam pro šíření hudby, znalosti a vkusu měly sdělovací prostředky (nosiče, rozhlas, televize, tisk, nakladatelství), školství (základní hudební školy, konzervatoře, JAMU, univerzitní katedry) a širší interpretační reprezentace. A co vědecká pracoviště (Masarykova univerzita, Slezský ústav, muzea, archivy), umělecký svaz, co muzikologické bádání a popularizace?
Faktografická syntéza zvoleného terénu i přes dílčí věcné mezery, jimž jsme se nemohli věnovat, znamená nepochybný přínos. V posuzovaném směru však velkorysý ediční záměr zůstal na poloviční cestě.
Jan Kapusta
Jiří SEHNAL, Jiří VYSLOUŽIL: Dějiny hudby na Moravě, Muzejní a vlastivědná společnost, Brno 2001

Kniha, kterou byste neměli přehlédnout - vybírá Jaroslav Med

Považoval bych za trapné nedopatření, kdybych naše čtenáře neupozornil na dílo jedné z nejvýznamnějších osobností české kultury a literatury minulého století. Takovou osobností bezesporu byl vynikající filolog, literární historik a kněz Josef Vašica (1884-1968), profesor Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Olomouci, u něhož se vzácně ojedinělým způsobem spojila vědecká erudovanost s kněžským povoláním. Byl nejen velkým vědcem, ale musel být i mimořádně charismatickou osobností, jak o tom svědčí četná korespondence jeho přátel, jako byli J. Čep, J. Zahradníček, V. Holan a další, kteří si jeho přátelství neobyčejně vážili a ctili v něm nejen velkou literární autoritu, ale také mimořádně lidského a citlivě vnímavého kněze. A právě z díla Josefa Vašici vycházejí Eseje a studie ze starší české literatury (Tilia a Verbum, Opava - Šenov u Ostravy 2001), které k vydání připravil Libor Pavera.
Vašicovo literárněhistorické a filologické dílo je neobyčejně rozsáhlé a lze je rozčlenit do čtyř základních badatelských okruhů: značnou pozornost věnoval Vašica staroslověnským literárním památkám, jež se pojí s působením svatých Cyrila a Metoděje na Moravě; souběžně s tím se zabýval i vybranými díly staročeské literatury z doby vrcholného středověku (Život svaté Kateřiny); do oblasti staročeské biblistiky míří jeho práce o vývoji staročeského biblického textu a patrně nejznámější část Vašicova díla je věnována českému literárnímu baroku. Tento knižní soubor zahrnuje jeho eseje a studie ze všech zmiňovaných badatelských okruhů a přináší texty, jež byly dosud publikovány pouze v dnes těžko dostupných časopisech - o to záslužnější je tato publikace.
Nejrozsáhlejší částí knihy jsou Vašicovy studie a eseje, věnované českému literárnímu baroku, které v podstatě objevil a také zpřístupnil v četných edicích; nezapomeňme, že to byl právě on, kdo v roce 1930 nalezl proslulou Bridelovu báseň Co Bůh? Člověk?, o níž v témž roce poprvé referoval v časopise Akord. Vedle Bridela objevil díky svému badatelskému zaujetí i další zapomenuté a neznámé barokní autory (Kadlinský, Kořínek, Tanner, Bílovský aj.), jimiž neoddiskutovatelně dokázal bohatství české literatury 17. a 18. století, a tak s vědeckou přesvědčivostí boural vžitý mýtus o době "temna". Tyto své literární "nálezy" potom zpřístupňoval v řadě edic (mnohé z toho oslovilo staroříšského Josefa Floriana natolik, že to vydal ve svém Dobrém díle). V období mezi dvěma světovými válkami se právem stal naším nejuznávanějším znalcem barokní literatury a výrazně ovlivnil další výzkum v této oblasti (Bitnar, Kalista). Výsledky své vědecké činnosti na poli české barokistiky shrnul ve velké monografii České literární baroko, vydané v roce 1938, která se stala na dlouhá léta základním zdrojem seriózních informací o české barokní kultuře. (Nedávno vyšla její reedice v nakladatelství Atlantis.) Kromě této knižní práce nalézáme velmi cenné poznatky o baroku i ve Vašicových četných studiích a doslovech, a právě ty jsou většinou přetištěny v této knize. Zde bych chtěl upozornit zejména na dvě studie: České literární baroko a Česká barokní poezie, které představují syntetizující a souhrnný pohled na dané téma a jsou jakýmsi sumářem Vašicových úvah o baroku.
V dnešní době zvýšeného zájmu o baroko obecně, kdy už vyšla řada nových barokních textů a kdy jsme měli možnost zhlédnout monumentální výstavu Sláva barokní Čechie, bychom neměli rozhodně zapomenout na Josefa Vašicu, jednoho z průkopníků české barokistiky, jehož vědecký odkaz je stále živý a znamená velice závažnou hodnotu v české kultuře 20. století. A to dokazuje, myslím, nadmíru přesvědčivě právě vycházející kniha.

Malý průvodce po křesťanské ikonografii

Ukřižování V

Velkou diskusi vyvolal nález tzv. Palatinského Krista. Rytá kresba (počátek 3. stol.) na stěně vězení tzv. Paedagogia na římském Palatinu zachycuje postavu muže se zvířecí hlavou (oslí?) v krátké tunice na kříži, k němuž se obrací další mužská postava. Pod vyobrazením je řecký nápis, jehož překlad zní: "Alexamenos se modlí k Bohu."
Jedna skupina badatelů - s odvoláním na Tertuliánovu Apologii - považuje kresbu za karikaturu Ukřižovaného, která měla zesměšnit křesťana Alexamena. Tertulián se totiž zmiňuje o tom, že křesťané byli neprávem obviňováni, že uctívají osla. Druhý a patrně pravděpodobnější názor považuje vyobrazení za spojení Krista-Setha, možné v prostředí náboženského synkretismu prvních křesťanských staletí.
Raněkřesťanští autoři ztotožňovali podobu Ukřižovaného s postojem oranta či orantky. Minucius Felix (Octavius 29, PL 3, sl. 346) napsal, že postoj oranta "je znamením kříže". Podobně hovoří i Tertulián: "My ale pozdvihujeme nejen své ruce, my je také rozpřahujeme, a tak utrpení Páně napodobujeme a modlitbou se obracíme ke Kristu."
V postoji oranta se objevuje vousatý Kristus, s otevřenýma očima a oblečený pouze do bederní roušky (tzv. římský typ), na reliéfu dřevěných dveří římské baziliky sv. Sabiny. Doprovázejí ho dvě menší postavy lotrů. Na ampuli (chrámový poklad v Monze, 6. stol.) s posvátným olejem z lampy, která visela u Kristova hrobu v Jeruzalémě, je v drobném reliéfu proveden tzv. palmový šupinatý kříž, nad nímž se vznáší polopostava oblečeného vousatého Krista (tzv. jeruzalémský typ).
Jiný typ Ukřižovaného se objevuje v Sýrii (miniatura v tzv. Rabulově kodexu, 586, Florencie). Vousatý Kristus s otevřenýma očima přibitý na kříž čtyřmi hřeby je oblečen do dlouhé tuniky (colobium) bez rukávů a pod křížem se poprvé objevuje rozsáhlejší kompars (lotři na kříži, Longinus, Stefaton, Panna Maria a tři další ženy, evangelista Jan, vojáci losující o plášť Kristův).
Zobrazení Krista s otevřenýma očima mělo divákovi evokovat skutečnost, že Kristus je pravý Bůh, který zvítězil nad smrtí. V Byzanci se objevuje také tzv. redukovaný typ Ukřižování s Pannou Marií a sv. Janem pod křížem. Jelikož byl tento typ velmi často zobrazován v rukopisech na počátku mešního kánonu, získal označení kříž kánonový. Oblečený do tuniky (občas s královskou korunou na hlavě) byl později zobrazován Ukřižovaný také v Byzanci, Itálii a vzácně i na západě (Irsko).
Na Moravě byly při vykopávkách objeveny drobné křížky byzantského původu z období Velkomoravské říše, na nichž je vyobrazen oblečený Kristus. V italském městě Lucce byl ve středověku uctíván jako zázračný krucifix (tzv. Volto Santo, 11. století, stávající kopie je ze 13. století) s Kristem oblečeným do tuniky s rukávy. S jeho četnými vyobrazeními se setkáváme po celé Evropě. Nepochopením legendy o Voltu Santu vznikla v 15. století legenda o vousaté světici sv. Starostě (Wilgefortis).
Jan Royt

Petr Kolář jako kulturní typ

Knížku Hovory s Petrem Kolářem, v níž je tazatelem (vlastně jejím autorem) Josef Beránek a respondentem jmenovaný Petr Kolář, recenzoval již Katolický týdeník (50/2001). Nedá mi, abych se u ní přesto nezastavil.
Kniha je součástí série, v níž se už s větším či menším zdarem ocitli na přetřesu Tomáš Halík, Václav Malý, Jan Konzal a další. Jakkoli je každý z těchto respondentů originálem, Petr Kolář se z této zatím nepočetné řady čímsi vyděluje. Je to našinec, zakořeněný pevně tam u nich pod Beskydem, trčí to z něho jak šídlo z pytle, a přesto v čemsi podstatně jiný, neboť je formován světem za humny. Pozoruhodně zosobňuje polaritu domova a světa, skvěle popsanou F. X. Šaldou, a to tak, že se v jeho bytosti obojí slévá v amalgám. On sám z toho vychází jako bytost z jednoho kusu.
To se nestává často. Většinou převáží jedno nebo druhé. Prototypem převahy světa za humny budiž Milan Kundera, který tají pouta k domovu dokonce sám před sebou. "Pendlerem" mezi oběma póly je Václav Bělohradský, v tomto smyslu jednou ryba, jednou rak, není z jednoho kusu. Zajímavý je osud Pavla Tigrida: mocná gravitační síla domova, určující po celé čtvrtstoletí jeho revui Svědectví, vydávanou v Paříži, polevila trpkou zkušeností návratu do staré vlasti po čtyřiceti letech. Znám jen pár lidí, kteří dokázali v sobě spojit domov a svět jako duchovní struktury - například Karel Skalický, Erazim Kohák a - Petr Kolář (spojit domov a svět jako chaos dokáže každý mafián či vagabund).
Býval členem redakční rady Perspektiv, jejím dynamickým a impulsivním údem, též občasným autorem. Vřelo to v něm pořád jako v papiňáku (letorou je totiž cholerik). Má v sobě cosi z antiautoritářského komplexu, což je někdy (ne vždy) výhodou. Opakovaně hlásal, že by se česká církev měla pochlapit. Ano, měla. Jen nevíme, jak to zařídit.
Jednou přišel do redakce, posadil se a prohlásil, že s námi končí. "Uznávám, že se to asi nedá dělat jinak, než jak to děláte, ale nemám na to nervy." Řekl to nevesele a smutno bylo i nám. Že nám dal kvinde, je nám líto dodnes. Byl nám indikátorem, který se rozdrnčel pokaždé, když vycítil to, vůči čemu je naše vnímavost otupena, neboť jsme na to zvyklí. Vesměs jde o dědictví starorakouských poměrů, utvrzené dlouhým časem nesvobody: kněžský paternalismus, vrchnostenské vnímání (někdy i sebevnímání) hierarchie, zakřiknutost mnohých laiků, jejich pohodlná pasivita a nedostatek ryzosti i pocitu odpovědnosti za církev... - Jsou to rysy, které brání předávání štafety, protože spolehlivě odpuzují mladé lidi.
I když je Kolář "buřičem", není typem notorického rýpala, jakých je u nás dosti. Polarita konzervatismu kontra progresismu je do našich poměrů spíše vnášena zvenčí, i když se ujímá. Pokus zařadit Petra Koláře do této škály by však nebyl úspěšný. On má v sobě respekt k tradici i potřebu změny, ale hlavně je věrný církvi a nelze mu upřít vnitřní opravdovost. Stačí si přečíst tu knížku.
Petr Příhoda
Josef BERÁNEK: Hovory s Petrem Kolářem, Cesta, Brno 2001

Česká grafika v Mánesu

Grafika, umění otisku, má v naší kultuře nesmírně široké zázemí. Zejména ve druhé polovině minulého století, v období, na které se zaměřila výstava Česká grafika - půlstoletí proměn, byla úroda taková, že i velká přehlídka jen těžko mohla zmapovat celek. Přesto se o to pořadatelé pokusili a je sympatické, že koncepce nepreferuje členy pořádajícího (a jubilujícího) spolku Hollar, ale zřejmě chce být holdem moderní českomoravské grafice vůbec.
Výstava je členěna do věcných celků (Cesty experimentu, Vesmír, příroda a krajina, Znaky a symboly atd.) ale rozlehlé prostory horního i dolního Mánesa díla nutně hierarchizují. Jestliže drobné listy Boštíkovy a Reynkovy zaujímají střed čelní stěny hlavního sálu, rámovány vyrovnanými soubory Jiřího Johna a Ladislava Čepeláka, jde jistě o zdůraznění. Domnívám se, že právem - je pozoruhodné, jak pracím, vzniklým na periferii dobového uměleckého establishmentu, čas neubral na svěžesti a přesvědčivosti. Krajinářský oddíl, vrcholící velkými, zářivě barevnými dřevořezy Františka Hodonského, patří ale i jinak na výstavě k nejsilnějším.
Naproti tomu některá díla se zdají být bez dobového kontextu těžko pochopitelná - myslím na plodná šedesátá léta, kdy protest proti nesvobodě byl všudypřítomný zejména v podobě Informelu (Boudník, Tomalík, Veselý aj.) či krutě groteskního projevu Karla Nepraše a Nadi Plíškové. Také krásné lepty Jiřího Balcara evokují tíživou atmosféru uměle přerušeného jara.
Nápadná je výrazná účast žen: ze sto čtyřiceti autorů pětina - a mohlo jich být více: nenašel jsem Evu Sendlerovou, Emilii Tomanovou, Kateřinu Vítečkovou... Snad to souvisí s tím, že grafika oproti ostatním výtvarným oborům je víc pro lidi, míň individualistická, jaksi demokratičtější. Ale ve světě umění každá statistika kulhá - dílo některých umělkyň má pro českou grafiku význam základní: Alena Kučerová, Eva Bednářová... a každý si jistě doplní další - takže, jakápak pětina.
Mnoho k vidění nabízí oddíl Cesty k řádu, kde je soustředěn abstraktní, nezobrazující projev: tvrdě avantgardní Karel Malich, hravý Radoslav Kratina, solidní grafiky Lubomíra Přibyla a Rudolfa Valenty, lettrismus Eduarda Ovčáčka, a zejména brilantní a nadosobní serigrafie Zdeňka Sýkory, jejichž přesvědčivou životnost počítač neoslabil.
Některé práce se logicky vážou do celků, jiné jen těžko zařazujete. Oproti nové figuraci s Pavlem Nešlehou a Oldřichem Kulhánkem zůstává Michal Cihlář solitérem. Neuvěřitelná složitost jeho velkých, mnohobarevných linorytů kontrastuje s námětem: jde o civilně prostá zátiší.
Ve spodní části výstavních prostor visí vedle sebe grafické listy významných tvůrců, vůči jejichž proslulosti je současná prezentace jen "chudou příbuznou". Kdo by neznal Macha a Šebestovou Adolfa Borna, Maxipsa Fíka Jiřího Šalamouna nebo plakátovou tvorbu Jaroslava Sůry? Možná, že prestiž těchto tvůrců míří zejména k "čistému" umění volné grafiky, nebylo by ale asi poprvé v dějinách umění, kdy čas vyzdvihne spíše to, čím ve své době snobové pohrdali.
Říká se, že teprve čas prověří životnost díla, a zdá se, že právě proběhlé padesátileté ohlédnutí už dalo příležitost rozlišit, co zůstane živé a naléhavé, i když třeba zejména jako dokument doby. A co naopak pomineme, protože z kultivované sebeprezentace už jaksi vyvanulo. Jiří Machalický, autor koncepce výstavy, měl těžký úkol: prizmatem grafiky jsme nahlíželi celou českou výtvarnou scénu. Grafické vymezení ale umožnilo soustředit pod jednu střechu i nevídané protiklady - například, sešel-li se v oddíle Od exprese k harmonii apokalyptický Jiří Sozanský s hédonickým Josefem Mžykem. Pohled tvůrců výstavy jistě zůstal osobní a výběr by bylo možné kritizovat - namátkou některá chybějící jména: Jiří Mědílek, Miloslav Moucha, Pavel Piekar, Jindřich Pileček a mnozí další.
Jarní přehlídka české grafiky v pražském Mánesu byla impozantní, i když snad až příliš rozsáhlá - obávám se, že málokterý návštěvník má neomezené kapacity vnímání. Přesto budeme na výstavu dlouho a rádi vzpomínat.
Václav Sokol

Rány můj zpěv

Za básníkem Stanislavem Zedníčkem
Tisknu zvonek u panelákového bytu v Hlinsku. Po chvíli se otevřou dveře, starý básník, Stanislav, zve neobyčejně vstřícně dál a já se ptám, jestli nebudu rušit, jestli zrovna nehostí nějakou návštěvu. "Ale ano, jedna prastará paní tu sedí a nemá naspěch..." potutelně odpovídá. Zarazím se, ale jsem znovu vlídně vyzván. "Ona je to samota, ta paní..."
Básník Stanislav Zedníček zemřel v objetí své paní samoty ("Nikdy jsem se ale necítil opuštěn!") v Hlinsku 17. března 2002 ve věku nedožitých osmaaosmdesáti let. Zemřel doma, nad rozečtenou knihou. Patřil k té hrbolaté Českomoravské vrchovině svým dětstvím, vitální nepoddajností, zvnitřnělou senzitivitou a mystickým vhledem. Krajinou rád chodil pěšky, tak se vydával i za Jakubem Demlem do Tasova. Říkal, že si setkání musí zasloužit, cosi pro něj udělat. Avšak krajina nevystupuje v jeho básních jako stafáž, malířský plenér, ale jako součást celku, jako kniha plná významů, symbolů a vzkazů.
A pak se vejde do básníkova bytu-cely, bytu-labyrintu, bytu-laboratoře, bytu-Noemovy archy... Nevím, jak přesně pojmenovat prostor dvou místností a úzké chodbičky. Knihy, obrazy, fotografie přátel a rodičů, knihy, popínavé květiny, akvária plná rybek, andulky v klecích i volně létající, knihy, rukopisy, škatule s dopisy od blízkých přátel: Holana, Zahradníčka, Halase, Závady, Demla... Vše do sebe zarůstá a přirozeně srůstá. Pracovní stolek i lože, kniha s květinou. Ne chaos, ale řád, který dával cosi tušit o bohatých vnitřních sklepeních básníka, který zvláštním způsobem rozuměl květinám, stromům a zvířatům, dovedl s nimi jak František z Assisi hovořit, vnímat jejich citovost ("obdarovávající důvěru zvířat") a vidět jejich pravé místo v celku stvoření. Člověk v něm má místo nikoli jako bořitel či panovačný podmanitel, ale jako druh, bratr. Četl rád knihy etologa Konrada Lorenze a osobně rozuměl Pavlově epištole Římanům: "veškeré tvorstvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu, (...) i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla".
Stanislav Zedníček celý život stál na zdánlivě vedlejších cestách, které však dobrodružně, v obohacujícím obdarování, vedly k cíli. Sám tvrdil, že chodit škarpami bylo "jeho" a že básnická zkušenost se neobejde bez protrpění. V této souvislosti také rád citoval G. Bernanose: "Problém života je problém bolesti." V dětství vyrůstal jen s maminkou, tatínek padl v první světové válce. Vzpomínal pak celý život na cestu k otcově hrobu - zachycena je v básnické skladbě Dušičkové marginálie. Studoval na katolickém učitelském ústavu ve Svatém Janu pod Skalou a tehdy také začíná přispívat do Peckova Jitra, později do Akordu, Řádu, Vyšehradu... Stává se učitelem, vede skauty, za války přichází o svého židovského přítele, je pracovně nasazen, činný v protinacistickém odboji a protektorátní cenzurou je mu znemožněno vydat básnickou prvotinu.
Po únoru 1948 je uvězněn (1953-1954), střídá řadu manuálních zaměstnání a zakotví coby ošetřovatel zvěře v pražské ZOO, kde oslepne záhadnou opičí nemocí; vrací se do Hlinska a zrak se mu po několika týdnech zázračně vrátí. Nakonec je trpěn jako tiskárenský dělník a nakladatelský redaktor (1968-1974) v Československém spisovateli. V časových "škvírách" pak mohl vydat čtvero básnických sbírek, většinou cenzorsky proškrtaných: Dopisy Albíně (1947), Přítmí srdce (1969), Větrná zátiší (1974) a Na dosah pramene (1984). Množství nezpracované rukopisné pozůstalosti stále čeká na svého editora.
Sedíme naproti sobě v jeho malé kuchyňce, usrkáváme červené víno, chvíli jsme na Kampě u Vladimíra Holana, pak vchází v noční košili žehnající Jakub Deml a vracíme se do Uhřínova, kde o roh kamen rozklepává vajíčka básník Jan Zahradníček. Minulost je tady stále přítomna, jako kus pevniny. Připlouvá, odplouvá? Jindy Stanislav čte své staronové básně a hovoří o vesmíru slova a jeho hlasitých výčitkách, když je báseň přetížena. Vynáší "z hlubin / dávné poklady". Zažívám při těch setkáních zvláštní úlevu - je tu někdo, kdo stojí blízko, pevně, naslouchavě, kdo chápe a podpírá. Bylo nás několik, co ke Stanislavovi přicházeli... Je jako prastarý strom, v Čechách, v čase zlotřilosti, jak převzácný africký strom baobab, ke kterému vede cesta - jak sám napsal: "ne pro jeho rozměry / a dlouhověkost / ale pro visuté studánky / dešťové vody / čekající v dlaňovitých rozsochách".
Drahý Stanislave, otcovský příteli a zasvětiteli do tajemství poezie, tvé větrné samoty a noční samomluvy teď promnula a proměnila Kristova náruč - ona Boží plnost, po které jsi celý život toužil, svědčil svojí poezií, prožíváním času, horoucností srdce a očí... Tak strhující očekávání přeci nemůže nebýt vyslyšeno! Byl jsi už tady na zemi přijat za syna, obyvatele nového Jeruzaléma... Kéž by nám bylo dáno jednou se znovu setkat! Jako vzkaz přede mnou leží tvá báseň: "(...) Rány má kolébka / můj dům / lože i hrob / můj zpěv / můj jediný zpěv // Cítím tajemství ran / Jsem živ".
Miloš Doležal